Rychle jsem z ní shodil větev a pohledem se pokusil najít nějaké větší zranění. Nic nevidím, ale co když má vnitřní krvácení? Nebo má něco zlomeného a já to pouze nevidím?! Plašila jsem. Co to se mnou je?!
Opatrně jsem podebral její nebohé tělo a rozešel se k táboru. V polovině mi do cesty vletěl hnědý vlk.Ben. První se na mě díval překvapeně pak se však změnil směr větru a on pocítil změnu. Změnu v mém pachu. Byl sytější. Tím si můj vlk značil území. Vždy jsem to po něm musel požadovat aby měl vůbec snahu si označit své území a území smečky, teď to však dělal sám od sebe. Chtěl ji chránit a to já taky.
Ben sklopil uši a nepříjemně se otřepal. Žádnému vlkovi není příjemné být v tak těsné blízkosti cizí družky, ještě k tomu družky výše postaveného vlka. A když teď musel jít vedle mé nohy pořád se nepříjemně ošíval.
Do tábora jsme došli kolem jedenácté hodiny večerní. Celá smečka na nás netrpělivě čekala a když dali hlídači vědět o našem příchodu hned nás běželi přivítat. Zastavily se dva metry ode mě. Zvědavě pozorovali stvoření v mých rukách. Muži nenápadně udělali krok zpět ženy však potřebovali výše postavenou samici. Smečka řízená bez vysoko postavené samice není úplná. Ženy sice poslouchají i samce jenže to nemá ten stejný účinek jako se samicí.
Ben při první příležitosti ode mě odskočil a utekl za svou rodinou. Při cestě se snad ještě dvakrát otřepal. Nakonec odešli i ostatní a já mohl do svého menšího domku. Vlčici jsem opatrně uložil ke krbu na chlupatý koberec. Pohled na její vyzáblé tělo byl pro mě mučivý. Můj vlk bolestně naříkal nad jejím stavem. Musel jsem s ním jenom souhlasit. Do takového stavu se musela dostávat hodně dlouhou dobu. Klekl jsem si k její hlavě a pohladil ji mezi ušima.
"Co se ti stalo maličká?" Zamumlal jsem ke spícímu tělu. S posledním slovem jsem měl pravdu. Byla opravdu malá. Zatím nejmenší vlčice kterou jsem kdy potkal a její stav moc nepomáhal. Vypadala tak křehce jako porcelánová panenka které máte strach se jenom dotknout. S hlavou plnou nejhorších scénářů jsem si sedl na sedačku která se stala na tuto noc mou postelí.
---SHE---
Vše mě bolelo, měla jsem hlad, žízeň, ale něco bylo jinak. Nebyla jsem v lese. Jo, to jo, ale ještě něco. Má vlčice byla klidná a občas spokojeně zamrmlala. Co se to děje?! Rozhlédla jsem se po místnosti za účelem zjistit kde to jsem, to se však ukázalo jako nemožné protože okno bylo ukryté za závěsem. Mou pozornost upoutal spokojeně spící muž na sedačce. Kdo to je? Musím pryč. Zvedla jsem se na své vyhublé tlapy a vydala se tam kde jsem tušila východ. Pokoušela jsem se nedělat hluk, což však bylo více obtížné než se zdá. Parkety občas zavrzaly a já se svou špatnou rovnováhou dvakrát narazila do kusu nábytku.
K východu jsem nějakým zázrakem došla bez prozrazení, musel mít tvrdý spánek, a narazila na nový problém. Dveře jsou zavřené. Taky aby nebyli když má doma vězně. Jenže mě ten nahoře ušetřil a za chvilku se otevřeli dveře. Do místnosti vstoupil štíhlý blonďák, využila jsem momentu překvapení a proběhla mu mezi nohama. Nečekal to a proto mi nijak nemohl zabránit. Dokázala jsem se rozeběhnout, přes bolest, hlad, žízeň, protestu vlčice ,ale dokázala. Zaslechla jsem za sebou překvapené vyjeknutí které následovala tupá rána. Nejspíše ztratil kontrolu nad svýma nohama. V duchu jsem se tomu zasmála, to jsem však dělat neměla protože mi mé vlastní nohy vypověděli službu a podlomily se mi.
S námahou jsem se znova začala zvedat, bohužel mě přerušil jiný zvuk. Vrčení. Stáhla jsem uši dozadu a přikrčila se což ze mě udělalo ještě menší než už jsem. Přede mnou stál velký, světle hnědý vlk cenící své bělostné zuby. Byl tak velký a určitě i starší než já. To byl sice skoro každý jenže mu muselo být už přes 100 let. Toho bych nepřeprala ani kdybych se sebevíce snažila. Nemluv nesmysly! Je níže postavený jak my tak začni něco dělat nebo si to přeberu! Zavrčela na mě vlčice. Nebudu zapírat že jsem byla překvapená protože jsem opravdu byla. Nikdy nebyla dominantní natož nad vlky, lidé by se ještě pochopit daly ale vlci? A že je níže postavený?! Kravina já jsem bez smečky což mě degradovalo na úplnou spodinu. Nikdy by si nevyskakovala na starší, v tom jsme byli stejné.
Pokusila jsem se ji poslechnout a zachránit nám krk. Sice jsem se pořád nenarovnala, ale začala jsem mu vrčení oplácet. To se mu však vůbec nelíbilo a nebezpečně se narovnal, snažil se udělat vyšším. To ani nemusí za chvilku bude jak eiffelovka. Pomyslela jsem si. Zvedl dominantně ocas a začal hlasitěji vrčet.
Bojím, bojím! Já chci pryč! Proč jsem tě poslouchala?! Zavolala jsem na svou druhou polovinu.
Protože sama podvědomě víš že mám pravdu. Uchechtla se vlčice a opustila mou mysl. Zrovna teď mě opustí?! Tomu se říká slušné chování, zrádce.
Vlčice sice přestala ovlivňovat mou mysl, vlk však pořád stál nebezpečně blízko mě. Začala jsem couvat zpět k chatce, jenže ani to mi moc dlouho nevydrželo. Při druhém kroku zpět jsem narazila na překážku. Někdo za mnou stál. Poplašeně jsem se otočila a spatřila dalšího vlka. Měl tmavě hnědou srst a nebezpečně se díval na druhého vlka. Vůbec mě nevnímal jenom ostražitě pozoroval světlého vlka. Byl ještě vyšší než světlý vlk který už nevrčel jenom oplácel pohled tmavému vlkovi. Nejspíš přišel až teď. Oba dva měli naježenou srst a začali cenit své tesáky. Zakňučela jsem strachy. Neměla jsem dobrý pocit z toho co se tu právě teď dělo. Vypadali jako stejně rovni, možná měli stejnou pozici ve smečce.
Už by se do sebe pustily jenže jim to překazil obrovský šedý vlk. Větší než oba dva. Pysky vyhrnuté na maximum a hrdelní vrčení mi prozradilo že je opravdu hodně naštvaný. V hlavě se mi honila jenom jedna otázka.
Kde jsem se to proboha dostala?!
Druhá kapitola je na světě. Myslím si že je dobrá, ale mohla být lepší. Tak co? Kdo myslíte že je blonďáček? Nebo tmavě hnědý vlk? Co teprve Obrovský šedý vlk? :) Piště mi vaše názory do komentářů :) <3
-NyaJackie
ČTEŠ
One & Only
Fantasy"Not all those who wander are lost." -J.R.R Upozornění: kapitoly píšu a vydávám podle své nálady. Nezapomeňte prosím že píšu pro radost. Děkuji užijte si příběh.
