Den a Noc - Díl 1. Nová cesta - konec i začátek

Kapitola 2.

Ariana

Světlo z oválu mě na chvíli oslepilo, viděla jsem jen bílo, až mě z toho rozbolela hlava. Pod nohama jsem necítila chvilku pevnou půdu, připadalo mi to, jako kdybych letěla nebo padala někam do neznáma, ale pak tam najednou země znovu byla. Taky tam byla hrozná, ale hrozná zima a pod nohama mi zakřupal sníh. Skončila jsem na zemi. Ráda bych řekla, že na všech čtyřech, ale jedna má ruka byla díky noži, který mi stále vězel v rameni, nepoužitelná, a druhá to jaksi nevychytala, takže jsem se zastavila tváří na zemi ve studeném sněhu.

*Sníh v létě?!*  Můj mozek byl zmatený.

Ještě jsem se vzpamatovávala z pádu, když se mi o záda opřela něčí noha a v rameni jsem ucítila trhnutí. Nůž, který v něm vězel, se však zachytil o kost a odmítal opustit své místo. Člověk, který ho ze mě chtěl vytrhnout, na to nedbal a několika prudkými trhnutími ho ze mě nakonec dostal ven. Celou tu dobu, co se o to pokoušel, jsem ječela jako smyslů zbavená, protože to tak strašně bolelo, že se to ani slovy nedá popsat. Stmívalo a rozednívalo se mi rovnou před očima, chvílemi jsem měla pocit, že omdlím, ale povedlo se mi zůstat při vědomí. Když nůž konečně vyklouzl ven, ucítila jsem neskutečnou úlevu, bolest, která zbyla, byla proti předchozí téměř zanedbatelná. Po rameni se mi rozlila krev, ale rána se prakticky okamžitě začala zacelovat, když už jí nic nebránilo v hojení. Vampýři se hojili opravdu rychle, když měli dostatek životní energie. Můj trýznitel však neměl šanci to postřehnout, protože mě kopnutím převrátil na záda. Vyrazila jsem si dech a na chvíli se marně snažila nasát vzduch do protestujících plic. Nakonec se mi to povedlo, ale bolelo to. Studený sníh, který mě teď chladil do zad, příjemně otupil tu trochu bolesti, která ještě zbyla po hojení. Vampýr, nevampýr, ale hojení kostí trvá vždy déle než cokoliv jiného. Přes slzy, které se mi neústupně draly do očí, se mi povedlo zaostřit na osobu, která stála rozkročená nade mnou. Byla to ta podivná exhibicionistka se zálibou ve zvláštních doplňcích. Měla jsem z ní strach, protože v ruce teď držela zakrvácený nůž a ošklivě se šklebila.

   „Prosím...nedělejte to," zachraptěla jsem, hlasivky totiž protestovaly proti jakémukoliv dalšímu použití a polkla vzlyk, který se dral ven.

Tušila jsem, že prosbami u ní nepochodím, ale musela jsem to zkusit, jeden nikdy neví. Přesně mířený kopanec do boku zchladil mé naděje rychleji než sníh pode mnou. Naštěstí neměla boty, takže i když to bolelo, nebolelo to tak, jak mohlo, kdyby nebyla bosá.

   „Ticho, ty děvko," zavrčela, překročila mě a švihajíc ocasem zamířila někam za mě, kam jsem neviděla.

Nejspíš si myslela, že jsem zraněná a příliš slabá, abych se o cokoliv pokusila a tak mě nechala samotnou. Ucítila jsem svou šanci a nehodlala jsem nechat si ji jen tak proklouznout mezi prsty. I když to pekelně bolelo, zapřela jsem se rukama a zvedla své nespolupracující tělo do sedu. Dalo mi to sice dost práce a stálo hodně sil, ale nakonec se mi povedlo přesunout se na všechny čtyři a opatrně se zvednout. Točila se mi mírně hlava, ale nejspíš to bylo jen z toho, že jsem se do ní uhodila, když mě žena kopancem přetočila na záda. Když se kolotoč kolem mě zastavil, rozhlédla jsem se kolem a začala si zoufat nanovo. Tohle místo... nepoznávala jsem ho. Všude, kam mé oko jen dohlédlo, byl jen sníh, ticho a prázdno. Nic víc. Žádné stromy, žádní lidé, žádný ruch života kolem.

   „Do háje," zaklela jsem tiše.

   „Ale, ale...to se podívejme, kdo nám už zase stojí na nohách," ozvalo se mi za zády, znělo to téměř jako zapředení kočky.

Rychle jsem se otočila tím směrem a ihned toho zalitovala, protože jsem se málem znovu natáhla, když se se mnou okolní svět zhoupnul. Za mnou stála stará známá polozvířecí exhibicionistka, tentokrát však už byla kompletně oblečená.