Turnaj

-2-

Hubert

To snad není možné, můžu já mít takovou smůlu? Už tak mám práce nad hlavu a teď abych se učil střílet z luku, bojovat a já nevím, co ještě. Nejvíc k vzteku na tom je, že Berta je v tomhle všem jednička a může se mi smát, co hrdlo ráčí. 

Vypadá to, že za Veronikou dnes nepůjdu. Ten turnaj je již za čtyři dny. Chudinka, jak jí jenom vysvětlím, že se budu toho hloupého klání účastnit, když jsem jí slíbil, že brzo oznámím otci naše tajné zásnuby? Z toho se nedostanu. Potřeboval bych teď vymyslet nějakou vážně dobrou lež. A na to já nejsem, přes lhaní byla odjakživa lepší Berta.

Jenže ona je tak lehkovážná, stále má ze všeho legraci, copak jí můžu říct o pomoc? Věcem na intelektuální úrovni nepřikládá  žádnou důležitost, projevům cti a pravdomluvnosti už vůbec ne. Jenže to je právě ten důvod, proč umí tak dobře lhát, předstírat a maskovat. Nevadí jí, co je správné, co se sluší. Přesně to bych teď potřeboval já. 

Asi není jiné cesty, prostě ji poprosím o pomoc a o rady.

"Sestro?" otočím se k ní.

"Bratře?" napodobí mě se špetkou posměchu v hlase, odjakživa jí tohle oslovení připadá hloupé. "Co potřebuješ?"

"Hodila by se mi tvoje pomoc..." musím se přemáhat, abych to řekl. Poukazuje to na to, že má v něčem navrch, což se jí vždycky ohromně líbí. Vlastně mi jenom oplácí to, jak si ji dobírám pro její neúhledné písmo, nemožné vyšívání a neschopnost řádného stolování.

Vzhlédne, očividně se zájmem. Je mi jasné, že to nebude zadarmo. Ale s tím jsem ani nepočítal. "Je mi líto, ale teď mám moc práce."

To se mi moc nehodí. Asi jí budu muset pomoci. "A co děláš?" zeptám se.

"Přepisuju ty papíry, co je pobryndala Agáta. Husa nešikovná, měla by to udělat sama!" zanadává si. 

"Vždyť neumí psát," namítnu. Gramotné služebnictvo si můžou dovolit jenom ti nejbohatší, ale někdy si říkám, že za ty peníze, co jim otec dává, by to aspoň nemusela být taková nemehla.

"No jo, já vím," povzdechne si, "ale kdybys mi s tím pomohl, možná by se o nějaké pomoci dalo přemýšlet..." 

V jejím hlase jsem zaslechl nabídku. Vlastně to není tak špatné. "Když to za tebe napíšu, nebudeš chtít na oplátku už nic dalšího?" 

"Možná ne," vypočítavě odpoví, "uvidím podle toho, o co se bude jednat."

"Je toho víc..." 

Pobídne mě: "Jsem jedno velké ucho. Poslouchám."

"Na ten turnaj nemůžu," vysvětlím.

Zasměje se. "Takže chceš, abych tě cvičila? Mám tě za tu krátkou dobu naučit základy šermu, lukostřelby a jízdy na koni? Vždyť se to nikomu nepodařilo za celých osmnáct let, teď máme čtyři dny! Ale co, třeba se ukáže, že nejsi takové poleno, jak to vypadá."

"Ne, ty to nechápeš," zastavím ji, "nejde o to, že to neumím, s tím už bych se nějak vypořádal."

"O co teda jde?" divila se. Nechápala, kam tím mířím.

"Musím se zůčastnit, protože si to otec přeje a taky kvůli tomu, že mě král pozval, ale nejde to. Verunka se nesmí dozvědět, že se o princezninu ruku ucházím. Slíbil jsem jí, že už otci řeknu o tom, že se chceme vzít a takhle by věděla, že jsem to neudělal a navíc se oficiálně dvořím princezně. To by nešlo. Nepodívala by se na mě několik týdnů."

"Tak proč to tátovi prostě neřekneš? Kdyby věděl, že už někoho máš, nenutil by tě na ten turnaj," jednoduše to vyřešila. Myslí si, kdo ví jak není snadné vyjít s něčím takovým ven. 

Povzdechnu si. "To prostě nejde."

"Já myslím, že to jde..." protestuje Berta. Když se jí naskytne příležitost mě o něčem poučit, nezdráhá se ji využít. Vlastně mi jenom vrací to, co dělám i já sám. Hlavní pouto mezi námi spočívá v oplácení, když nad tím tak uvažuju. Když někdo z nás tomu druhému s něčím pomůže, ten druhý si to pamatuje. Přemýšlím, kdy jsem jí naposledy s něčím pomohl natolik, aby jí připadalo správné, mi to teď vrátit. Je více než jasné, že u opisování papírů moje protislužba neskončí. 

"Nemůžu mu říct, že jsem se bez jeho svolení zasnoubil! Vždyť by zešílel!"

"Ty ses s ní zasnoubil?" nevěřícně vykulí oči. Očividně ji to zaskočilo.

To jsem asi říkat neměl. Bude mi to teď vyčítat i Berta a navíc mě bude moci vydírat, že to tátovi vysype. Perfektní, budu muset udělat všechno, co jí na očích uvidím. Znám ji tak dobře a nikdy si před ní nedám pozor. 

"Fajn," řekne nakonec, "nebudu se do toho plést, řekni mu to, kdy budeš chtít. Pomůžu ti to skrývat, jak dlouho uznáš za vhodné. A Veronika se nic nedozví, o to se taky postaráme. Bude stačit, když v dobu konání turnaje budeš s ní, dobře?"

Možná svojí sestře křivdím, někdy je to vážně dobrá kamarádka a umí mě vytáhnout z bryndy. Jen v tomto případě nechápu, jak to chce udělat. Nemůžu být na dvou místech zároveň. To dá rozum, ne? Někdy bych chtěl sdílet její způsob uvažování. "Děkuju ti za pomoc, moc si toho vážím. Ale jak to chceš udělat? Když budu na turnaji, nemůžu být s Veronikou."

"Nech to na mě, jo? Jen si určíme pravidla." S naprostým klidem mi to oznámí. 

Přikývnu, co jiného mi zbývá? Nabízí mi, že to dokáže vyřešit, to se neodmítá.

"Nebudeš se starat o turnaj, vůbec o něm nebudeš muset přemýšlet. Budeš někde zašitý s ní a klidně občas zmiň, že jsi zvědavý, kdo to vyhraje. Tím ji utvrdíš v tom, že se neúčastníš. Jenom úplně na konci, jakmile ten den budou rytíři končit, budeš čekat za tím tlustým bukem, co stojí poblíž královského hradu. Na tohle rozhodně nesmíš zapomenout, slyšíš? Za žádných okolností tam prostě na konci turnaje nesmíš nestát. Rozumíš všemu?" zeptá se naléhavě.

"Dobře, dobře," přitakám, "chápu to."

"Tak a tady to máš. Tyhle papíry všechny do večera přepíšeš. Díky za pomoc. Být tebou už začnu, máš co dělat!" mrkne na mě, otočí se a bezstarostně odkráčí ven z místnosti. Její rusé vlasy za ní vlají jako závoj. Naše vlasy, to je jedna z věcí, podle kterých se dá jednoznačně poznat, že jsme dvojčata. Taky tváře plné pih. A fakt, že nemáme matku. Málokterá žena porod dvou dětí současně přežije. Kéž by tu teď byla.