Můj malý vrahounku

Kapitola 10.

Nick hledal Olivera všude po velkém domě, ale neměl štěstí. Neznal ho natolik dobře, aby pomocí pár jednoduchých zvuků slyšel, kde je. Tak prostě procházel pokoje dokud na něj nenarazil. Hádal, že ta místnost měla být něco jako salónek. Nebo odpočívadlo. A Oliver seděl v jednom z těch starých křesel a hleděl na fotku.

„Musím se vydat do Británie," pronesl po chvilce Oliver a vzhlédl k Nickovi. „Je tam někdo, kdo potřebuje něco vědět. A já se rozhodl, že mu tu věc povím."

Nick přikývl a akorát se opřel o futra. „Umývárka je jako nová," pronesl a připadal si blbě. Naprosto to nesouviselo s tím, co Oliver řekl. Ale tomu to nejspíš nevadilo a akorát kývl hlavou na znamení souhlasu. Potom vstal a fotku spolu s dopisem, kterého si předtím Nick nevšiml, vzal s sebou pryč z pokoje. Jedinou známkou, že tam kdy byl, byl papír a provázek na stolku.

„Asi se ta otázka nehodí, ale jak dlouho můžu zůstat?" zeptal se Nick a otočil se za ním.

„Jak dlouho budeš potřebovat, pokud nebudeš dělat problémy. A budeš přispívat k chodu fary," vysvětlil Oliver a ani se na něj nepodíval. Místo toho se po schodech vydal do patra a potom do svého pokoje. Nick ho následoval a ani nevěděl vlastně proč.

„Takže do té doby ti tu nebudu vadit?" otázal se pro ujištění a zastavil ve dveřích. Sledoval Olivera, jak hledá něco v tašce, která byla umístěna vedle postele. Stále si ještě nevybalil úplně. Tak nějak pořád očekával, že se objeví Benedikt a vše bude jako předtím. Ale to se nestalo a nestane.

Hledal notebook, aby se mohl podívat na nějaké důležité dokumenty. Přesněji závěť Benedikta. A potom ještě nějaké jeho dopisy, které by mu pomohli s nalezením oné Molly a jejího syna.

Ne že by mu Nick vadil, ale nebylo mu příjemné, když ho někdo sledoval. Zvláště vrah. Ale raději se nad tím nezamýšlel a hledal notebook mezi oblečením a jinými věcmi. Konečně ho našel a vytáhl. Potom se narovnal a vstanul tváří tvář Nickovi. Ani si nevšiml, že se přesunul za něj. Byli si tak blízko, že Oliver cítil jeho dech na svých tvářích. Nebyl o moc větší. Vlastně byli téměř stejně vysocí, ale on působil mohutněji. Možná díky svalové hmotě.

„Proč jsi tak blízko?" zeptal se, ale neodtáhl se. Stejně neměl kam. Za ním byla pouze postel a to by nebylo vhodné.

„A proč ne?" odvětil Nick otázkou a usmál se. A potom mu jen tak foukl do tváře. Oliver trošku přivřel oči a zavrčel.

„Vadí mi to a narušuješ můj osobní prostor," zabručel a pokusil se kolem něj protáhnout. Bohužel se mu to nepodařilo.

„No, mně to nevadí."

„Ustup!" zavrčel Oliver a přemýšlel, jak co nejlépe se Nicka zbavit.

„Ne."

„A jak mě hodláš zastavit," zavrčel Oliver a znova se kolem Nicka pokusil protáhnout, tentokrát s použitím síly.

Nick se tím netrápil a místo toho chytil jeho ruce. Přitáhl si a potom jednou vjel do jeho vlasů. Hlavy k sobě měli tak blízko, že dech působil jako vítr a oči jako obloha.

Naklonil se a políbil Olivera. Dlouhý, jednoduchý, bez zbytečností. Realita se rozplynula, sny zmizely a představy se zdály jako nic, oproti tomu, co prožívali. Vlna horka projíždějící jejich těly a blesk z čista jasna, který nastartoval jejich srdce. A zároveň je téměř utlumil.