"Do háje, já se nechci stěhovat," zabručel nespokojeně tmavovlásek, zatímco si pečlivě ukládal oblečení do objemného kufru. Jeho skříně byly sotva zpola vyprázdněny, přičemž do jeho kufru se ještě musel vejít pár bot, drobnější elektronika a kosmetika. A vracet se sem nemohl. Jakožto sotva začínající IT pracovník by se na cestu z Daegu do Soulu pravděpodobně nedoplatil. Alespoň ne víckrát. Jeho první plat měl totiž teprve přijít. Chlapec pozvedl hlavu, když se na dveře ozvalo tiché zaklepání. Dovnitř nakoukla tmavovlasá hlava jeho matky, která se na něj usmívala.
"Yoongi, už jsi sbalený?"
Povzdychl si a stěží začal zapínat zip zavazadla.
"Eh, jo. V podstatě," vyhekl s námahou, zatímco své hubené tělo přesunul přímo na víko kufru, aby se dovřel. "Jsi si tím stěhováním naprosto jistá? Mohl bych si najít práci přímo v Daegu, ne?"Právě jeho máma stála za celou touhle šarádou, ze které měli radost pouze Yoongiho rodiče, nikoliv on sám.
"V Soulu budeš mít lepší plat. Navíc na tebe tvůj spolubydlící už bude čekat, nebo ne?"
"Víš," zahulákal a vítězoslavně se usmál, když se mu povedlo kufr konečně zavřít a zip zajistit, aby se nerozjížděl, "že spolubydlící nemám rád."
Yoongiho matka si promnula čelo.
"Na koleji jsi měl také spolubydlícího. A nestěžoval sis."
"To bylo něco jiného," oponoval jí tmavovlásek a vstal, aby si mohl sbalit notebook, který byl doteď na nabíječce, "se svým spolubydlícím se znám tak nějak od základky," dopověděl a přehodil si popruh od tašky na moderní přístroj přes rameno. Spolu s kufrem ji vynesl na chodbu a vrátil se pro obrovský batoh, který mu způsoboval nesnesitelné bolesti zad už při pouhém pohledu na něj.
"Ah, můj chlapec už je dospělý," zajíkla se a pohladila Yoongiho na hlavě, ačkoli na ní měl naraženou čepici.
"Neříkej, že se teď chceš rozbrečet, mami," protočil očima Yoongi, ale pak si přitáhl matku do objetí a nechal si s menší nechutí dát polibek na tvář.
"Dávej na sebe pozor," ačkoli to znělo láskyplně, byl ve větě velice silný náznak rozkazu.
"Možná bych měl zůstat, abys nemusela brečet."
"Bože, jdi už," zasmála se a utáhla si pevný culík, který držel její dlouhé vlasy na uzdě.
"Mám tě rád," řekl s úsměvem Yoongi a pak vykráčel z domu, přímo na nedaleké nádraží. Když nastupoval do vlaku, chtěl se okamžitě otočit a vrátit se domů. Ale no tak, práce čeká! okřikl sám sebe a našel si volné místo k sezení i odložení těžkých zavazadel. A taky nový spolubydlící, dodal otráveně. Dlouhou cestu se rozhodl zkrátit čtením knihy, střídaném s civěním z okna na míhající se krajinu. Čím více se blížil směrem k hlavnímu městu, tím méně mu scenérie tam venku připomínala domov.
*
Jakmile opustil nádraží, okamžitě na něj padl tíživý pocit. V Soulu už párkrát za život byl, ale nikdy se nepřestane divit, jak obrovské tohle město je. Byla to ocelová džungle protkaná na první pohled neškodnou mlhou. Na tvář si nasadil roušku, která alespoň částečně bránila smogu dostat se mu do plic.
Cestou k metru z kapsy vytáhl pomuchlaný papírek s naškrábanou adresou jeho nového domova. Moc toho o bytě, ani svém spolubydlícím nevěděl. Z fotek věděl, že byt byl poměrně prostorný a uklizený. Přinejmenším tak působil. Yoongi byl pořádkumilovný, takže takovou drobnost dokázal ocenit. Ale jediné, co o svém spolubydlícím věděl, bylo jméno, Park Jimin. Toť bylo vše. Žádná zmínka o věku, případně vzdělání nebo práci, nic. To mu dělalo asi největší obavy. Ale jestli se chtěl v takové metropoli, jakou Soul rozhodně byl, od něčeho odpíchnout, neměl moc na výběr. Navíc byl Jiminovi vděčný. Přes krátký chat, který spolu vedli, mu popsal jak cestu k metru, tak i správnou linku a zastávku, čímž tmavovláskovi značně ulehčil práci.
ČTEŠ
Blinded [Yoonmin, BTS CZ]
Fanfiction"Možná, že nic nevidím, Yoongi," pronesl mírným tónem blond chlapec, "ale ten, kdo je tu slepý... to nejsem já." * Vlasy zářící jako paprsky slunce, tváře rdící se studem, rty jako růžové okvětní plátky, avšak oči jako oceán hořkého oceánu bez jiskr...