Máma se po bouřlivém rozvodu o mne hodně bála. Přestupovala jsem ze školy na školu každý rok. Ve třetí třídě se to zarazilo. Vždy, když jsem šla do fungl nové třídy, jsem se bála. Nebyla jsem zrovna typ, který zapadal, spíš naopak. "Takže než půjdeš do třetí třídy, zjistila jsem pár informaci" sdělila mi mamka. "Budeš chodit do 3.A, je to na pavilonu a bude vás tam v té třídě dvaadvacet. Nejoblíbenější a takovým vůdcem je tam holka, jmenuje se Sandy." Mamka měla dobrý úmysl, ale už jenom to jméno - Sandy, Sandra... - znělo mi tak povýšeně. Sandy mi i tak povýšeně připadala. Měla perfektní postavu, černé dlouhé lesklé vlasy jako uhel a tmavé temperamentní oči. Snědá kůže jen umocňovala exotický vzhled. Sice se snažila chovat mile a přátelsky, ale i přesto jsem cítila, že holky jsou v té třídě rozděleny na dvě skupiny - ty populární a ty nudné a obyčejné. Vždycky se mi tam nějaký kluk zalíbil - v mé paměti utkvěl Marcel, blonďák s modrýma očima, prcek Mark, který nikdy nezkazil žádnou legraci a Niall, který mi úplně učaroval. S Niallem jsem si rozuměla nejvíc. Už ve školce jsem viděla, že holky jsou spíš užalovaný pipky a tady se chovaly zrovna tak a jako bonus dávaly najevo, že jsem podřadná rasa.
Ve čtvrté třídě jsme jeli na školu v přírodě na dva týdny. Byla to malebná krajina v západních Čechách kousek od Sokolova. Před odjezdem se rozdělovalo osazenstvo jednotlivých pokojů. Přihlásila se Sandra a sdělila učitelce, že bych mohla bydlet s nimi. Měla jsem radost, že konečně snad zakopeme válečnou sekeru, ale to jsem se spletla. Do odjezdu se ke mne chovaly holky mile. Bavily jsme se, blbly o přestávkách. Navíc moje máma jako třídní v šesté třídě jela taktéž do téhož místa, jen do vedlejší budovy. Myslela jsem, že to ví všichni, ale jak se ukázalo, pravda byla zřejmě jinde.
Když jsme přijeli, dlouho jsem nemohla najít svou tašku. Navzájem jsme si jej pomáhali vynášet, ovšem jen do té doby, než přišla na řadu moje. Všichni prohlásili, že je těžká a že si ji mám vynést sama. Popadla jsem ji a ty čtyři patra jsem ji vytahala. Po donesení všech tašek jsme se měli sejít ve společenské místnosti. Zahajovací schůzka začala a my se dověděli vše důležité. Když nám dali rozchod, abychom si vybalili, odskočila jsem si ještě na toaletu v přízemí. Ale v patře na mne čekal šok. Taška, kterou jsem si vynesla až do pokoje, byla na chodbě. Klepala jsem na oba pokoje, ale byly zamčené. Sedla jsem si do křesla na chodbě a čekala. Učitelka přišla až za notnou dobu. Když jsem ji sdělila, že Sandra otočila o 180 stupňů, čekala jsem, že na ní vyjede a vynadá ji. Opak byl pravdou. Učitelka se ani nenamáhala něco jednat a rovnou nařídila holkám z druhého pokoje, že mne musí vzít mezi sebe. Postel pro mne tam chyběla, ale protože se Sandy už nechtělo stěhovat do druhého pokoje, stěhovala se postel. Rozmazlenej spratek, jejíž maminka byla letuška a otec právník, rád rozhodoval a všichni ho poslouchali. Nadhodila jsem, že bych mohla spát u kluků, ale to učitelka kategoricky zamítla.
Druhý holčičí pokoj se s tím zdánlivě smířil. Pomsta však měla přijít zanedlouho. V koupelně jsme se měli střídat. Holky rozhodly - mne se neptaly - že pořadí bude takhle a takhle a že kdo byl poslední bude další den první. Tu počáteční noc mi přidělily poslední místo. Konečně na mne došla řada, popadla jsem ručník a dychtivě otevřela koupelnu, ale vtom vešla učitelka do pokoje, že je večerka a dobrou noc. Sdělila jsem jí, že bych se ráda vysprchovala a že tam holky byly dlouho. Bylo mi sděleno, že se mám domluvit s holkama, ale že teď už se prostě mýt nepůjdu. Oblékla jsem si tedy pyžamo a zalehla.
Ale i další dny byly stejný. Holky se se mnou vůbec nebavily. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím někoho z kluků. Program jsem zvládala v pohodě, o to horší to bylo na pokoji. O koupelnu jsme se doslova praly. I další dny jsem byla poslední - 7 holek mne přidrželo, abych do koupelny nemohla a osmá tam vlítla a zamkla se. Při příchodu učitelky na zhasnutí shodně lhaly, že "mne pouštěly, ale že jsem nechtěla a že si sice měním prádlo, ale i tak po čtyřech dnech zapáchám". Ani tak se mne ale z pokoje nezbavily, takže na další den vymyslely lest.
Tehdy moc mobily nebyly, ale moje máma jeden starej měla a vzala ho i s sebou. Následující den holky jedna po druhé začaly hlásit, že se jím ztrácí telefonní karty a že jim je kradu já. U mne pochopitelně nikdy nic nenašly. Vrchol všeho bylo, když se jedné holce ztratil papír s telefonními čísly a adresami od její rodiny. Opět jsem byla podle nich vinna ve všech bodech obžaloby. Řekla jsem učitelce, že je to absurdní, proč bych potřebovala kontaktní údaje Ančiny rodiny a k čemu by mi byly telefonní karty, když mám vedle ve sto metrů vzdálené budově mámu s mobilem. Dámy však trvaly na svém. Odstěhovala jsem se tak k mámě a jejím šesťákům a účastnila se jejich programu. Se svou třídou jsem se setkávala jen v některých programech (a radši jsem se bavila s klukama, ti totiž stáli na mé straně) a pokud jsem nemusela, byla jsem s dětmi o dva roky staršími.
Už v autobuse nějak vázla řeč. Ať jsem nadhodila cokoli, nikdo nechtěl komunikovat. Strčili si sluchátka do uší a byli spokojeni. Hned na první zsstávce jsem se prohodila s jedním klukem, abych mohla sedět vedle Nialla.
