Marwman

•Přeměna•

#1 Marek

Vzbudil jsem se v 7:32.

„Proč tak brzo, když je víkend?" zeptám se sám sebe a jdu zase spát.

Probudil jsem se po druhé a zrychleně dýchal.Zdála se mi moc ošklivá noční můra.Podíval jsem se na hodiny.12:27.Převlékl jsem se do každodenního oblečení a šel jsen se nasnídat.Dole nikdo nebyl, protože bydlím sám.Od rodičů jsem se odstěhoval nedavno.
Vzal jsem peníze a šel zpátky do svého pokoje.Do vaku jsem hodil mobil, klíče, peněženku a šel jsem.Barák jsem zamkl a namířil jsem si to rovnou do potravin. Najednou mi někdo přiloží kapesník k puse.Bráním se, ale marně.

Probouzím se ve velké místnosti. Jsem uvázaný k posteli.Všude okolo mě jsou samé přístroje a další krámy.

„Haló! Je tu někdo?" Zavolám, ale nedočkám se žádné odpovědi.

Takhle tam ležim 10 minut, půl hodiny, hodinu, 2 hodiny a pak znovu usnu.

„Vstávej Marku." poví mi neznámí hlas.

„Kde to jsem?" vyvalím na neznámého první otázku, která mě napadne.

„Kde to jsem? Kdo jste? Proč jsem tu? Jak to, že znáte mé jméno? Všichni se ptají na to samé." řekl ten neznámí.

„Co po mě chcete?" zeptal jsem se znovu.

„Nic po tobě nechci, jen na tobě zkusím pár pokusů." odpověděl.

„Jakých?" optal jsem se.

„Všelijakých a říkej mi doktore, jméno není důležité?" řekl doktor.

„Pusťte mě, já nejsem žádný pokusný králík." zařval jsem.

„Náš pravdu, ty nejsi pokusný králík, to byli ti před tebou." řekl doktor a pousmál se.

„Co se stalo těm co tu byli přede mnou?"  řekl jsem a najednou se mě zmocnil strach.

„No." řekl

„Co no?" začal jsem být více nervózní.

„Všichni umřeli až na jednoho, Honzu Macáka, byl ze všech nejsilnější, ustál nápor všeho co jsem přichystal, ostatní dívky a chlapci to prostě nezvládli. Uvidíme jak ty.Snaž se a přežiješ." řekl doktor.

„I holky?! Ty zrůdo!" zařval jsem.

„Uklidni se Marku." řekl a píchl mi nějaké sérum do žil.

Je to strašně bolest.Řvu přes celý pokoj, jestli se tomu dá tak říkat.
Ležím tu v křečovitých bolestevh asi hodinu.Co sekunda, to větší bolest.Největší bolest je kolem lopatek.Cítím se, jako by mi někdo bodal tisíce jehel do zad.Najednou ta bolest do sekundy zmizela.Nehybně ležím na lůžku v mírných křečích s zrychleně dýchám.Pot mi stéká po čele i zádech.
Najednou se rozrazí dveře a do nich vchází Doktor s nějakou postarší paní.Doktor ke mě přijde blíž a začne si mě prohlížet.

„Sestři zapisujte.Sérum číslo 258 způsobuje růst křídel." jak řekl tak sestra udělala.

Až teď jsem si uvědomil co řekl. Růst křídel?! Otočil jsem hlavu, abych se mohl podívat.Vážně jsem měl na zádech velká bílá křídla.
Doktor se jich dotkl a mnou jakoby projel elektrický šok, bylo to nepříjemné, cukl jsem jimi.
Doktor mě všeli jak obcházel a mumla nějaký kecy, který sestra zapisovala.
Opět se dotkl mých křídel a mnou projel ten samý šok.Začal jsem jimi zběsile hýbat.

„Sestři přineste provaz." řekl a pevně mi stiskl křídla, abych jimi nemohl hýbat.

Když sestra přiběhla, tak mi je hned svázal.Byla to nepříjemná bolest.Nemůžu to nějak popsat. Nikdo nemůže vědět jaká to je bolest, protože nikdo křídla nemá.Dá se to přirovnat k tomu, když vám někdo sváže ruce k tělu, asi nějak tak bych to popsal.
Když už konečně odešli, tak jsem se snažil nějak z provazu dostat.
Dost jsem přemýšlel, protože jsem nic jiného dělat nemohl. Přemýšlel jsem o tom, jaký bude život s křídli, co všechno se změní.
Po přemýšlení jsem si zavzpomínal.Všechno co jsme dělali s kámošema, jak jsme blbli a tak.Kdybych alespoň mohli ty křídla ovládat, myslím jako třeba,  že když pomyslím na ro, že nechci mít křídla, tak by zmizela a naopak.
Najednou mě z přemýšlení vyrušil zvuk spadlé věci.
Otočil jsem se a provaz, se kterým jsem měl před minutou svázaná křídla, byl na zemi. Bolest pominula, křídla nikde. Pomyslel jsem na to abych křídla znovu měl a ona se objevila.Tak to funguje.
Do dveří vešel opět Doktor a píchnul mi žil další sérum.Zase jsem se svíjel v křečovitých bolestech.

O měsíc později

Ležím tu už měsíc.Každý den je to stejný, přijde Doktor, píchne mi sérum a odejde, nejméně hodinu se svíjím v blestech, pak přijde, oznámí mi jestli se sérum uchytilo nebo ne a odejde.
Zase dveře zaskřípali a dovnitř vešel Doktor.Udělal mi několik testů.

„Tak Marku, sérum číslo 296 se taky neuchytilo, ale neboj zítra přijdu zase." řekl a odešel.

Takhle už to nejde, dneská se už odtud musím dostat.Začal jem křičet a svíjel de v bolestech. Okolo mě se shromáždilo několik lidí.Své divadýlko jsem hrál dál. Jeden z chlapů mi odvázal nohy a druhý ruce.Jednoho jsem kopl a vzlétl.Co se stalo? Do prdele to bolí! Létaly mi hlavou jejich myšlenky.
Rozlétl jsem se sněrem ke dveřím a rozrazil je.Letěl jsem dál. Nevěděl jsem kudy, tak jsem prostě letěl za nosem.
Křídla zmizela a já dopadl na nohy a běžel.Viděl jsem okno, kterým jsem následně proskočil. Křídla se opět vrátila a já vzlétl do vzduchu.Výstřel.Začali po mě střílet.Letěl jsem jak nejrychleji jsem mohl.Jeden mě trefil.Projela mnou obrovská bolest.Křídla zmizela a já padal z obrovské  výšky.Těsně před zemí se křídla zase objevila.Zastavil jsem se ve vzduchu a na to křídla zase zmizela.Sprintoval jsem ani nevím kam.Byl jsem ve městě, které ani neznám a v zádech jsem měl chlápky, který po mě stříleli.Běžel jsem přes silnici a v tom těsně předemnou zastavilo auto.

„Naskoč." řekl mi neznámý kluk, kterému mohlo být tak 19.

Nevěděl jsem co mám dělat, nechat se zastřelit nebo odjet s
C

izím klukem.
Nasedl jsem do auta, které se následovně rozjelo.

„Díky a jak mám říkat mému zachránci?" zeptal jsem se.

„Jsem Honza a ty?" představil se.

„Marek." představil jsem se já.

Celou cestu jsme oba mlčeli, vlastně ani nevím kam jedeme.

„Honzo, kam jedeme?" odvážil jsem se zeptat.

„Vezu tě domu."  odpověděl s klidem.

„Jak víš, kde bydlim?" zeptal jsem se, protože mi přišlo divný, že kluk, kterýho vidim poprvé v životě ví kde bydlim.

„Už tak jsem řekl dost." odpověděl mi.

Zbytek cesty jsem přemýšlel o tom co řekl.Už tak jsem řekl dost. Asi po půl hodině mi začli těšknout víčka a já usnul.

„Kde to do prdele jsem?!" řvala dívka, kterou moc dobře znám.

Přišel k ní Doktor a udělal jí to samé co mě.Natty řvala a svíjela se v bolestech.Začala i brečet. Chtěl jsem jí pomoct i přes to jak moc ji nenávidím, ale nešlo to.Dál křičela a brečela.

Probudil ně zvuk klaksonu a křik.Honza řval po nějaký barbie.

„Promiň, probudi jsem tě? To je jedno stejně už jsme tady." řekl a zaparkoval.

„Díky za odvoz." řekl jsem a vylezl z auta.

„Zítra po škole se stavim, čau." řekl a odjel.

Odemknul jsem si a výtahem vyjel do 5. patra.Odemkl jsem si a vrhl se do postele, ve které jsem hned usnul.