Adelle✔

Díky jedné kdysi malé holčičce vznikl tenhle příběh, možná o ničem, ale já věřím, že si v něm každý něco najdete.

V posekané zelené trávě seděla tříletá dívka. Na svůj věk, až moc zvídavá, chytrá a nadaná na spoustu věcí.
Proplétala si své malé prstíky a čekala na maminku s tatínkem.
Její kaštanové vlasy jí pofukovaly po obličeji a hrály si na honěnou.
Holčička se roztomile rozčílila.
Na jejím bílém obličeji s červnenými tvářičkami vystupovaly jemné ďolíky od neustálého smíchu. Její velká kukadla o kterých se nedalo říct jakou mají barvu sledovala květiny v trávě.
Vzpomínala na jména drobných bílých květin, někdy narůžovělými se žlutými středy. Maminka jí o nich četla. Byly přece v Broučcích.
Broučci byli bílé sedmikrásky a berušky ty narůžovělé.
No jistě sedmikrásky! Holčička se rozesmála a utrhla sedmikrásku.
Přivoněla k ní a snažila se zapamatovat si známou vůňi.
Milovala všechno, co bylo okolo ní.
Nemotorně se zvedla a rázem na to upadla. A tak se zvedla znovu.

Hrála si s motýlky a včelkami. Vyprávěla mravencům pohádky, které slýchávala před tím než šla na kutě.
Později z kočárku u domu vyndala miminko. Byla to jen panenka, ale ona se o ní starala jako o sestřičku.
No v jejím případě bratříčka. Moc si přála sourozence.
Zanedlouho ji zavolala maminka domů. Světlé květované šatečky byly zelené od trávy a polité vodou.
Maminka raději nic neřekla a malá Adelle se šla, když viděla maminčin všeříkající pohled sama od sebe převléct do sukínky a trička ve vedlejší místnosti.
Tatínek se nad jeho malou dcerkou usmíval a sledoval televizi.
Adelle zatáhla tatínka za ruku a on malou zvedl do náruče. Pronesl nějaké poznámky o tom, jak vyrostla a tím pádem i ztěžkla.

Posadili se ke stolu a pustili se do jídla. Jen tak z ničeho nic maminka prohlásila něco, co holčičce vytvořilo užaslý a štastný úsměv na rtech.
"Budeš mít bratříčka nebo sestřičku."
Holčička se rozběhla k mamince a zkoumala její lehce vyboulené bříško.
Přitiskla k němu ucho a začala zpívat nebo spíš skřehotat o tom, jak moc se těší na malého brášku.
Jaké by to asi bylo zklamání, kdyby se dočkala sestřičky?
*******
Pak přišel ten den, kdy maminku malé holčičky odvezl tatínek do porodnice.
I přes špatný kuchařský um tatínka, který běhe pobytu maminky v nemocnici udělal krupicovou kaši z vody místo mléka, rozvařil co se dalo a asi jediné o čem se dalo říct, že to bylo dobré byla čočka a chleba s čímkoli, co normálně koupíte v obchodě milovala ten den...
Milovala den, kdy tatínek volal její "tetě", že se narodil malý bráška.
Nejšťastnější den jejího života, který nejspíš nejšťastnějším i z mnoha důvodů zůstane.

Každý den maminku jeli navštívit i přes tuhé a velké mrazy, co venku byly.
Poprvé, kdy brášku uviděla se na něj bála jen sáhnout, aby mu něco neudělala. Bála si ho pochovat, aby ho neupustila.
Každý den, kdy odjížděli domů stejně plakala, protože nechtěla opustit maminku a bratříčka.
A on brečel taky. Když brečí jeden, brečí i ten druhý. To platí dodnes.

Jejich těla jsou něčím vyjímečným spojená. Cítí, když trpí ten druhý, cítí, když druhému není dobře.
Nikdo nechápe to, že nepotřebují slova, aby věděli, jak druhému je.
Tak co mezi dvěma sourozenci, které dělí 4 roky je?
Je to nevysvětlitelná sourozenecká láska? Magie? Nebo jen náhoda?

Pohled na malou úsměvavou holčičku s drobounkým miminkem v náručí byl krásný. Milovala to malé děťátko, které v jejích rukou přestalo plakat a usmívalo se na ní. On miloval ji a ona jeho. Hladila jeho malé červeňoučké tvářičky a on jí prohraboval vlasy.
Důkladně se prohlíželi jakoby si potřebovali zapamatovat jeden druhého.
Zkoumali se navzájem. Pro oba to bylo něco nového. Jeho oči se zavřeli a chlapeček usnul. Usnul s úsměvem na rtech.

Roky ubíhaly a chlapeček rostl.
Malá Adelle už nebyla zas tak malá, byla to velká holka, která musela do školy.
A škola mohla za všechno. Za všechno špatné, ale také za její výjimečnost.
Školou skončil krásný život.

Je zvláštní, že dokážeme milovat tolik lidí a za všechno můžou jen tupé chemické reakce v našem těle.
I když ne vždy milujeme ty pravé osoby.

A já miluju tebe, protože tys byl něco jako důkaz mé skvělé dedukce.
Miluji to, že jsi jiný než já a přesto každý den sleduji tvé obličeje, drzé řeči a to, jak moc rosteš.
Seš moje věrná kopie.
Vždycky pro mě budeš ten lepší z nás dvou a nejspíš i pro všechny ostatní, ale já jsem ti nikdy nezáviděla to, cos měl, ale to jaký jsi byl.
Dokázal sis najít spoustu přátel, líbíš se všem holkám, seš chytrý, umíš dokonale zpívat, malovat a kreslit.
Nejhorší je, že s tím vším, co jsem kdy dokázala a zvládla nikdy nebudu lepší než ty.
Pevně doufám v to, že za pár let budeme stále přátelé a budeme se tolik milovat, protože společně musíme překonat svět plný zlosti, nenávisti a válek.
Jednou dokážeš velké věci, dokážeš to, co chceš a já budu ta druhá...
Jednou mě budeš chránit před možným švagrem, jednou budeš na mé svatbě a budeš se na mě usmívat, jednou přijdeš do nemocnice a podíváš se na mé děti. Budeš je mít rád stejně jako mě a oni tebe, protože by budeš skvělý strýček a teta bude taky úžasná, protože ty si jinou dívku než úžasnou ani nemůžeš najít.
A také to jednou bude naopak. Já budu prověřovat náhodné švagrové, půjdu ti na svatbu a budu brečet štěstím, poznám své neteře a synovce.
Tohle je štěstí... Protože máme úžasné rodiče, vzory a my jednou budeme podobní. Budeme jejich kopie.
Jen ty budeš víc po mamce a já naopak po taťkovi.

Miluji život, protože mi dal vás.
Miluji vás, protože vy jste můj život.