Jednoho krásného slunečného dopoledne se parta čtyř kluků, James Potter, Sirius Black, Remus Lupin a Petter Pettigrew, procházeli chodbami Bradavického hradu, jen tak se toulali, klábosili o holkách a Famfrpálu a nudili se.
Zrovna se bavili o včerejším zápase, když před sebou zahlédli vysokého, hubeného, černovlasého kluka s křivým nosem od toho, kolikrát mu ho už zlomili... Všiml si jich a zbledl strachem."Hej, Snape!" Křikl po něm James, který se se Siriusem a Petgerem zasmál. Remus to ignoroval...Neměl na to náladu. Nikdy neměl.
Mladý Severus neodpověděl, snažil se je také ignorovat, i když to bylo patřičně těžší. Všichni tři se k němu rozešli a pokřikovali po něm různé nadávky, posměšky, urážky. Remus se za nimi jentak šoural a četl si knihu. "Tak co, Snape, už máš holku?" "Rád by měl tu tvoji, Jamesi" "Lily tě nikdy nebude milovat, je moje!" "Zapomeň na ni, Srabusi"
Severusovi to nahnalo slzy do očí. Urážky jako "Srabus smrdí" nebo "Umej si vlasy!" mu byly ukradené.... bolela ho pravda, že nikdy nebude mít Lily...
Remus poprvé za dnešek odtrhl oči od textu v knížce. Podíval se na Jamese a Siriuse a potom na Severuse. Nevěřil tomu ale zželelo se mu ho.
"Držte hubu" knikl Severus. Remus zaklapl knížku, mezitím co Sirius vytáhl hůlku a namířil ji na Severuse. "Odvolej to!" Zavrčel, to už ale Remus vyskočil před Severuse. "Už to stačí.." řekl klidně...Všem čtyřem spadla brada. Jako první se probral James. "Náměsíčníku? Co to sakra děláš?" Remus se na něj podíval. "Správnou věc...A teď jděte." Sirius lehce oklepal hlavou. "Cože?!" "Jděte." Zopakoval hlasitěji, Peter, James a Sirius se na sebe nechápavě podívali a potom zaměřili svůj pohled na Severuse. "Tímhle to nekončí!" Zavrčel James a otočil se, rozešel se pryč a s ním i jeho kamarádi.
Po chvíli, která se Severusi zdála jako nekonečně dlouhá, k Remusovi bázlivě přistoupil a poklepal mu prstem na rameno. "R-Remusi?" Remus se na něj otočil a podíval se na něj. "Nemusíš děkovat...Už jsem se na to nemohl dívat." "Proč s-si to udělal?" Špitl Severus, cítil neuvěřitelnou vděčnost. Remus se nenuceně usmál. "Chovají se jako idioti...A já takový nejsem." Severus si šťastně povzdechl a zadíval se Remusovi do očí. Chtěl ho obejmout. Remus chtěl nejspíš udělat to samé, protože skoro neznatelně cukl rukama. "M-mohl bych tě....o-obejmout?" Zašeptal Severus, pak spěšně dodal: "Jako důkaz díků, samozřejmě." Remus se usmál a sám Severuse pevně pod rukama objal. "Řekl jsem, že nemusíš děkovat, Severusi." Severus se toho lekl, ale když ucítil Remusovo tělo a jeho teplo, tiše vzdychl a objal ho kolem krku, zavrtal se mu obličejem do krku. Remus se nad tím zachvěl a lehce se začervenal. "Remusi..." Zašeptal mu do ucha Severus a usmál se, Remuse to k jeho smůle vzrušilo, takže Severuse pustil a lehce odstoupil. "V-v pořádku... Neděkuj." Usmál se lehce rozpačitě, Severus se začervenal a podíval se do země, trošku zahrabal nohou v zemi. "Hele... Remusi, neměl bys dnes-" "Jistěže!" Vyhrkl, bylo mu jasné, na co se chtěl ptát. Severus k němu zvedl oči a zčervenal úplně, lehce se pousmál. "Dobře...T-tak dnes večer v knihovně?" Remus vydechl a jemně si projel vlasy rukou. "Jo, klidně." Usmál se sebevědomě... Proboha, chovám se jako James, pomyslel si a lehce nad tím zavrčel, se Severus to neslyšel. "Tak zatím.." Řekl mile a rozešel se pryč s úsměvem na tváři. "Ahojky." Zavrněl Remus a ani si to neuvědomil, ještě než se rozešel svou cestou se podíval na odcházejícího Severuse, hlavně na jeho zadek. Tiše si pro sebe zavrněl. "Tohle bude zajímavé.." A byl pryč.
Taaak, konec! Taková jednorázovka, tohle mě baví psát -w-
Snad se vám to aspoň malinko líbilo, fakt jsem se snažila xD
Mám psát podobné krátké příběhy dál? Ja osobně jsem pro ano, aleee...:'D Dík za komenty a podobně. Baai! <3
