Duch lesa [DOKONČENO]

1. - Historie a válka

Tuhle první kapitolu bych chtěla věnovat ZoeMystery, protože mě dokopala k uveřejnění :D Doufám že se vám můj příběh bude líbit :)

Zemi zvanou Atar sužuje válka. Válka mezi vládnoucími šlechtici a vzbouřenci. Nikdo neví, jak se jim podařilo vybudovat tak velkou a účinnou armádu jen ze sedláků a obchodníků, ale během týdne byl celý Atar na nohou a táhnul na hlavní město Teloron. Ten den bylo prolito mnoho krve a armáda vzbouřenců byla nakonec odražena. Nikdy ale nepřestala ve svém urputném snažení dobýt Teloron, dosadit na trůn někoho z lidu a tak navrátit zemi mír.

***

Situace v Ataru byla vážná. Každý den se v hlavním městě pořádali veřejné popravy nevinných lidí a vyhlazení svobodných klanů žijících na venkově pokračovalo s rychlostí a razantností, jaká byla králi Meghrenovi vlastní. Meghren vládl železnou rukou a šlechta se předháněla při plnění jeho bláznivých přání a ještě bláznivějších rozkazů. Každý farmář musel více než dvě třetiny své úrody odvádět králi a daně byly tak vysoké, že to poddaní už nevydrželi a prostě se vzbouřili. Můj otec, vůdce klanu Zara (ve starém jazyce Stín lesa), se do války nechtěl plést a udržoval neutralitu. Tímto nepřímým rozkazem o příměří se obě strany vždy řídily. Až dodnes...

***

Nad Atarem se vznášela noc. Měsíc byl v úplňku a ozařoval temnotu pod sebou. Na obzoru se objevilo světlo. Ale nebylo to vycházející slunce, ne. Byl to oheň. Lesem se šířily nemilosrdné plameny a olizovaly kmeny vysokých borovic. Najednou se ozval výkřik. Bylo slyšet několik neurčitých zvuků a potom jedno dunivé žuchnutí. Na zemi ležela dívka. Měla potrhané oblečení a tvář špinavou od sazí. Otevřela oči. I přes všechen prach a špínu vynikala jejich jedovatě zelená barva. Otočila hlavou. Skutálela se z malého srázu a teď ležela na zemi ve vlhkém mechu. V jedné ruce něco nesla, druhou rukou si ohmatala nohu. Nevypadala zlomeně. Opatrně se zvedla a rozhlédla se. Světlo ohně bylo nedaleko a spalující žár jí pálil do obličeje. Zhluboka se nadechla. Hustý černý kouř jí naplnil plíce. Rozkašlala se. ‚Musím odsud zmizet' problesklo jí hlavou a dala se opět do běhu.

***

„Najděte přeživší! Někomu se mohlo podařit utéct."zakřičel rytíř s královským znakem na štítu. Stál nad mrtvolou ženy uprostřed hořící vesnice. Dívala se na něj skelnýma očima. Odkopl jí stranou a vyrazil do největšího stanu. Na zemi našel ležet muže. Ještě slabě dýchal. Poznal v něm vůdce klanu. Přiklekl k němu a uhodil ho. Muž zaskučel a otevřel oči. Byly světle šedé, protkané zelenými nitkami. Byl zjevně téměř slepý.
„Ty jsi Tanar." Nebyla to otázka, muž přesto přikývl. „Kde to je?"zeptal se rytíř panovačným hlasem. Slepec mlčel. „Tak kde?!"zakřičel a plivl starci do obličeje. Ten si slinu jen otřel, nedal na sobě znát slabost. „Vzala to ona, že?" Muž se zatvářil překvapeně.
„Jak o ní víte? To jste mě sledovali?" Veliteli královské armády se blýsklo v očích. Tanar si povzdechl a zakalený pohled stočil k zemi. „No jistě, že mě to nenapadlo. Jste tu kvůli tomu amuletu, ne? Jestli ano tak to máte smůlu."řekl zamyšleně a trochu se pousmál. Velitel zbledl.
„Takže to má ona? Kde je?!" Teď už se stařec tichým smíchem třásl. Najednou sykl a chytil se za břicho. „Bolí to, že jo?" Na mužově košili se rozšiřovala rudá skvrna. „Jestli mi řekneš, kde je, tak tvoje trápení ukončím."navrhl velitel a pozvedl meč. Tanar se opět rozesmál.
„Ano, ten amulet má moje dcera, ale utekla a vy jí nikdy nechytíte. Sama příroda jí bude chránit!"zvolal a naposledy vydechl. Velitel vzteky vyběhl ze stanu.
„Najděte tu holku!"

PS: tenhle díl byl i s historií a proto ostatní už budou kratší