Purple Smoke

Kapitola 1

Procházela jsem se prázdným městem. Nikdo nechodil na ulici. Pár domů na konci ulice bylo prázdných a opuštěných. Někdo jim vytloukl okna a vyrazil dveře.

Pár střepů se ještě válelo na chodníku. Kolem domů už se dlouho nesekal trávník, takže pomalu zarůstal. Dříve to musel bývat hezký dům. Bílý s červenou střechou a velkými okny, kterými dovnitř proudilo mnoho vzduchu.

Naše rodina byla jedna z mála, která zatím přežila. Bydleli jsme ve středu města, kde se zatím Nákaza neobjevila. Ostatní ale takové štěstí neměli.

Před padesáti lety se v našem malém městečku objevil šedý dým. Neměli jsme žádné problémy s ovzduším. Velká průmyslová města ležela daleko několik kilometrů. Poprvé se s ním setkala moje prateta. Proletěl kolem ní v podobě šedého dýmu.

Nevěnovala mu pozornost a zhroutila se na zem v bezvědomí. Lékaři nevěděli, co mají dělat. Snažili se vyvinout nějaký lék a také na něj přišli. Obětem stačilo podat pouhý odvar z mátového listu. Nákaza začala nabírat na síle.

Kouř se změnil na fialový. Plížil se městem a počet obětí se zvyšoval. Nákaza likvidovala všechny mátové keře. Lidé už se neprobírali z kómatu, prateta měla štěstí. Celá nemocnice je zaplněná oběťmi, které každým měsícem přibývají.

Počet obyvatel klesl na čtvrtinu. Každým dnem jsme žili ve strachu, že to právě my se staneme obětí. Lidé se izolovali od všech. Nikdo neznal slitování. Každý hleděl pouze na sebe.

Ještě nikdy jsem fialový kouř neviděla. Ale ten, kdo se s ním setkal a přežil, si nese po celý život trauma. Slýchávám o něm z vyprávění mamky. Vylíčila mi ho v nejživějších barvách.

Seděla tenkrát na louce se svou kamarádkou, když se kolem začal šířit. Máma stihla utéct, ale její kamarádka se sklátila na zem. Nikdy se už neprobrala. Rostla a stárla do doby, než oslavila osmnácté narozeniny. Jen vypadala, jako kdyby spala.

„Thal! To jsem tedy ráda, že mě vnímáš. Stojím tu už přes pět minut. Ty sis mě za tu dobu ještě nevšimla," zabrblala dotčeně Tory, moje kamarádka.

Potřásla jsem hlavou, až se mi kaštanové vlasy rozvířily. Tory nade mnou zavrtěla hlavou.

Ani jsem nezaregistrovala, že jsem si sedla. Vyskočila jsem na nohy a oprášila si džínové kraťasy. „Promiň, ale byla jsem myšlenkama jinde," pokrčila jsem rameny.

Tory zajiskřilo v hnědých očích. „O čem jsi přemýšlela?"

„Hm, o Nákaze. Naposledy se tu objevila před pěti měsíci v Jitřním údolí. Děsím se toho, kde se zjeví příště. Já nebo ty se můžeme klidně stát obětí."

Tory si povzdechla. Kdykoliv se někdo zmínil o dýmu, zničil její pohled na svět. Pohlížela na život jako bezstarostný, kde se všichni mají rádi. Ráda si nasazovala růžové brýle.

„Třeba jen nabývá na síle. Možná čeká, až se uklidníme, aby nás mohla ukolébat a potom dorazit v plné síle. Chce nás potkat nepřipravené," dramaticky rozpřáhla ruce.

Přešlápla jsem na místě. Možná měla pravdu. Ale já budu připravená. Nenechám se oklamat, nenechám si vzít své nejbližší.

OPRAVENO: 21.04. 2019