Tajemství Medajlonu

«2»

Zbytek odpoledne jsme měli volno což je velmi divný nikdy ho nemáme jen když přijde někdo nový. Byla jsem moc unavená tak jsem se s malým povzdechnutím odebrala do říše snů.
Stojím na mýtině.

Je nádherná, všude jsou květiny nejrůznějších barev. Kouzlo mýtinky, ale končí v místech, kde začíná les. Oproti prozářené mýtince plné květin je les temný a ponurý, jako by se v něm skrývala ta nejhrůzostrašnější tajemství.

V tom okamžiku zahlédnu, jak se za stromem mihl nějaký stín. Rychle se tam otočím, ale nic nezahlédnu. Určitě se mi jenom něco zdálo, pomyslím si. Trošku se uvolním, když v tom znovu zahlédnu ten pohyb, teď však zřetelně rozeznám obrys postavy. Srdce se mi rozbuší.

Chci promluvit, ale hrdlo mám stažené, takže se přes něj nedostane ani hlásku. Začínám pociťovat strach. Najednou mám pocit, že mě pozoruje několik párů očí. V tom okamžiku přejde přes slunce mrak a mýtina se položí do stínů.

Z lesa postupně začnou vycházet temné postavy. Nevypadají jako lidé, spíš jako shluk stínů tvořený do lidské postavy. Přes hlavy mají kápě a v rukou drží hole, které mají na vrchu prazvláštní kříž a špička je ostrá jako nůž. Postavy se ke mně pomalu začnou přibližovat. Tam kam došlápnou zažínají květiny usychat a tráva zčerná.

Netrvá dlouho a mýtina se promění na hororovou paseku. Všechny květiny jsou seschlé, kromě menšího kruhu kolem mě. Postavy se zastaví a zpod kápí začnou vycházet chrčivé zvuky. Zní to jako by odříkávali rituál nějakým démonským jazykem. V té chvíli  se zvedne vítr a vedle mě přistane kluk.

Leknutím nadskočím a upadnu na zadek. Jen se na mě podívá a hned se otočí k temným postavám. Jeho pohled mě zamrazil. Z jeho nebesky modrých očí šla hrůza. Přesto byl jeho pohled elektrizující, jelikož jsem nikdy takové oči neviděla. Ani jsem nepostřehla že mladík vyndal zbraň.

Byl to meč, z jehož čepele vyzařovalo zvláštní světlo. Hned se s ním začal ohánět po postavách. Jakmile se jich meč dotknul, začali se rozpadat. Chlapec byl tak ponořený do boje, že si nevšiml, že se k němu ze zadu plíží dvě postavy.

Chtěla jsem na něj zakřičet ať si dá pozor, ale pořád jsem nemohla mluvit. Postavy mladíka chytily za ruce a jemu vypadl meč z rukou. Najednou se před ním vynořila další postava a napřáhla svojí hůl proti jeho hrudi.

Vsadím se, že jsem zahlédla záblesk hrozivého úsměvu pod kápí. Chlapec se na mě otočil a s bolestí v očích se na mě podíval. Měl v nich ještě tolik dalších emocí, že jsem se v nich začala ztrácet. V tom se mu zorničky rozšířily a rty pootevřely v němém výkřiku.

Z hrudě mu trčela hůl….
Probudím se a zalapám po dechu. Cítím svůj zvýšený tep a v hlavě mi tepá. Zase ten sen. Poslední měsíc se mi každý večer zdá jeden a ten samí sen. O temných postavách a mladíkovi, který mě zachrání, při tom ale sám přijde o život.

Zvláštní je že si ten sen pamatuju. Najednou slyším klepání rozstřeseným hlasem jsem řekla,,dále.'' Dveře se otevřely a v nich stál on, ten kluk z mého snu.

Pro dnešek mám padla jako vždy ozvěte se.