Postupem času mi docházelo, že to, jak se holky ke mne chovaly, byla jenom habaďůra. Na škole v přírodě jsem se tak přesvědčila o jejich falešnosti. Myslela jsem, že jako spolužačky budeme držet při sobě, ale ony spolu byly už 3 roky a nikoho novýho evidentně nechtěly pustit mezi sebe. Rozhodla jsem se, že vedle žádný z nich nebudu sedět do konce svý školní docházky na základce a přesedla jsem si k Niallovi. Byl blonďatej, hezkej, vtipnej, nezkazil žádnou legraci. Byl první, kdo mne bral takovou jaká jsem a neposmíval se mi. Třída z nás dělala jakési milence, ale oba jsme věděli, že naše přátelství nic nerozdělí. Ty dva roky byly báječné, prováděli jsme různé klukoviny a já věřila, že to tak zůstane napořád. Osud však chtěl jinak.
Niall byl stále zamlklejší. Nechápala jsem, co se děje a dávala si jeho smutek a introvertnost za vinu. O velkou přestávku, kdy jsme povinně museli všichni na hřiště, jsem na něj udeřila znovu a on se mi svěřil. "Je začátek května, v červnu tu jsem naposled. Stěhujeme se." Nebyla jsem schopna žádné reakce. Nechtěla jsem o něj přijít, byl mým jediným spojencem. Skutečně jsem k němu cítila něco víc než přátelství, ale před těmi tupci jsem to nemohla vybalit. Když jsem mu po několika letech napsala na facebook o tom, co jsem k němu cítila, sdělil mi, že mne bral jako nejlepšího kamaráda, ale že nikdy ke mne nic víc necítil. Občas si s ním ještě teď píšu, byť jsme oba vyrostli. Zůstali jsme přáteli.
