Purple Smoke

Kapitola 4

Přede mnou stála sněhobílá budova. Do jejích oken se opíralo odpolední slunce. Kolem mě proudily davy lidí, kteří šli navštívit své blízké. Občas o mě zavadili ramenem. Když kolem mě prošel vysoký chlap, málem jsem spadla.

Otevřela jsem široké dveře a do nosu mě uhodila vůně dezinfekce a nějakého sladkého sirupu. Zacpala jsem si nos a s odporem nakrčila obočí. Jak já to tady nesnášela. V temných koutech čekala beznaděj a strach. Vlastně tihleti měli štěstí. Ti, co Nákaza neohrozí, zemřou.

Ale oni budou žít ve věčném spánku, nestárnou. Mohou se probudit kdykoliv, třeba za sto let a žít v lepším světě. Pro některé to bylo jako líbezná píseň věčného odpočinku. Odpoutali se od svých problémů. Nic nechápali, neviděli ani neslyšeli. Leželi téměř bez života.

Prodrala jsem mezi zaměstnanci v bílých oděvech. Nevšímali si mě, ale já jich ostatně taky ne. Byli mi úplně fuk. Kolem mě prošla nějak sklíčená, vetchá žena, která zuřivě vzlykala. Kolem ramen ji držel manžel a šeptal jí pár uklidňujících slov. Odvrátila jsem od ní hlavu. Nepotřebovala jsem řešit problémy jiných lidí. Starala jsem se pouze sama o sebe.

Nezaregistrovala jsem mokrou podlahu. Sklouzla jsem se po mokrém podkladu a se svištěním narazila do zdi. S sebou jsem smetla i pár proutěných křesílek. Zvedala jsem se z podlahy a chtěla se propadnout hanbou pod tou potupou. Je mi sedmnáct, umím se chovat. Promnula jsem si čelo. Pulzovalo mi v něm bolestí. Podívala jsem se na tu spoušť, co jsem způsobila.

Pár lidí na mě zíralo s otevřenou pusou. Pokrčila jsem lhostejně rameny a pohled jim oplácela. Nemuseli se na mě dívat, nikdo je k tomu nenutil. Přes masu lidí se ke mně hnala zavalitá žena s prasečím nosem v obleku sestry. Nahodila jsem nevinný pohled, který ji snad obměkčí. Vycenila zuby a něco na mě začala hulákat. Absolutně jsem neměla páru, co po mně chtěla.

„Nevidíš, co jsi způsobila, ty holko pitomá? Co si myslíš? Tohle je nemocnice? Slyšíš?! Odpočívají tu lidé. Buď mi řekni, co tu hledáš, nebo můžeš vypadnout. Támhle jsou dveře," namířila na ně zlostně prstem.

Ach, opravdu? To bych bez ní fakt nezjistila. Pohodila jsem vlasy.

„Ten samolibý výraz tady ani nevytahuj," zaprskala.

Pozvednula jsem obočí. Takhle se chovala na veřejnosti. Byla dost nevychovaná. Divila jsem se, že nedostane výpověď.

„Hm," broukla jsem, „hledám manžele... ehm..." Jak se to jmenovala babička za mlada? Kruci. Totálně se mi to vykouřilo z hlavy. Jsem namydlená. No jasně, už vím. Lusknu prsty, abych se více rozvzpomněla.

„Hledám manžele Fairfaldovi, svoje praprarodiče. Měli by tu ležet asi šedesát let." Sestra se zamyslela a chvíli trvalo, než se vymáčkla. Nakonec mě zavedla před pokoj s číslem dvacet a nechala mě stát přede dveřmi.

Jak si myslíte, že bude pokračovat setkání Thalie s praprarodiči?😱 Můžu prozradit, že nám pořádně zamíchájí kartami.😊

✴Peti✴

OPRAVENO: 21.04. 2019