Putování za ztraceným dějem

Kapitola 2

Avenir se pousmál a otočil se na bok. „To byl ale divný sen," promluvil, aniž by otevřel oči. „Zdálo se mi, že jsem byl na střeše a chtěl jsem na někoho vystřelit, když se objevila jakási fialová mlha a přenesla mě za nějakýma idiotama a šílenou puberťačkou, co mi nasadila obojek a..."

Konečně otevřel oči a zjistil, že leží ve spacáku uprostřed louky. Kousek před ním se tyčila bariéra. Na pódiu za ní seděl pravopis a s nezaujatým výrazem listoval tlustou knihou.

„Věděl jsi, že bariéra má funkci automatického překladu?" prohodil. „Ale prosím tě mluv česky, ten přízvuk mi trhá uši."

Avenir se posadil. Při té příležitosti zjistil, že je červeným vodítkem přivázaný ke kůlu zaraženém do země. „Já jsem usnul?" zeptal se nedůvěřivě.

„Ve skutečnosti jsi omdlel, když ti Salamance vylezl na ramena. Myslím, že v Petrohradu draky nemáte, že?"

Teď už se Rus tvářil opravdu vyděšeně. „Jak víš, kde bydlím?!"

Pravopis pokrčil rameny. „Nevěděl jsem to, jen mi přišlo hloupé říct jako první Moskvu."

Dveře studia se otevřely. Dovnitř se začali trousit členové štábu.

Abstraktní pojem s povzdechem zaklapl manuál. „A já už se začínal bát, že tu dnes bude klid..."

„Ale no tak! Vždyť by se ti po nás stýskalo," zašklebil se na něj scénárista, když zapojoval notebook.

Avenir se konečně vymotal ze spacáku. „Už víte, jak mě dostat zpátky?"

„V manuálu jsem nic nenašel, ale zrzavý úchyl to včera zkoušel zjistit na internetu," zavrtěl hlavou pravopis.

Scénárista se na něj nasupeně podíval. „Já už to prostě nevydržím! Proč mi říkáš ‚zrzavý úchyl'?!"

Brunet se shovívavě usmál. „Nevím, jestli sis toho někdy všiml, ale máš načervenalé, oranžové vlasy a-"

„Myslím tu druhou část!"

„Ou..." Pravopis se zarazil a nervózně se poškrábal na zátylku. „Řekněme třeba, že vím něco, co ty ne..."

Avenir si jich nevšímal. Konečně se mu podařilo odepnout z vodítka a snažil se nenápadně zmizet.

Najednou mu na rameno dopadla čísi ruka. Rus zaječel jako malá holka a vyděšeně se otočil. Uviděl malou, nadšeně se tvářící brunetu a ne o moc vyšší rudovlásku s drakem na ramenou.

„Jsme zpátky!" křičela Eninte. „A nechaly jsme ti vyrobit psí známku!"

„Psí známku?!" zopakoval Avenir. „Já nejsem pes! Jsem dospělý člověk a mám nějakou práci, takže-"

„Uklidni se," přerušil ho režisér. „Dřív nebo později tohle skončí a ty si zase budeš moct vraždit dle libosti."

Blondýn zbledl. Začal se třást a pomalu couval dál od bariéry. „Jak... J-jak to v-víte?! Co... Co se mnou chcete u-udělat?!"

„Přivážeme si tě na vodítko, budeme tě krmit piškotkama a jednoho krásného dne najdeme děj a sejmeme Jane, čímž pomstíme smrt logiky!"

„Au," zamumlal pravopis.

„Počkat!" Avenir se alespoň trochu uklidnil. „Na co že mě to chceš připnout? Čím mě chceš krmit? Co že to hledáte? A co vám ta ženská udělala?"

„Hledáme děj!" odpověděla Karistyn. „Jane ho ukradla a zabila logiku!"

„Určitě je to nějaký neuvěřitelně vzácný artefakt!" přidal se fanoušek.

„Spíš neuvěřitelný idiot," opravil ho pravopis, ale zdálo se, že ho nikdo nevnímá.

„Takže vy mě nechcete udat na policii? Ani zabít nebo něco takového?" Rus si je nedůvěřivě prohlížel.

Eninte se mu znovu vrhla kolem krku. „Proč by jsme-"

„Bychom!" okřikl ji pravopis odněkud z rekvizitárny.

„Ticho tam vzadu!" zařval na něj scénárista.

„-chtěli ublížit takovému roztomilému zvířátku?" dořekla autorka.

Avenir se jí vysmekl. „Já nejsem zvířátko! Jsem vrah a vám by to mělo vadit!"

„Jen tak mezi námi, ta bariéra by vůbec neměla existovat," mávl rukou režisér. „Což mi připomíná: Zapsal jsi to?"

Scénárista vytáhl z kapsy papír. „Mám tady ,Krade ruské vraždící děti'. Stačí to?"

„Já nejsem dítě!" vztekal se Avenir.

Karistyn ho poplácala po rameni. „Jasně, glorifikace, moc rády bysme-"

„Píše se to bychom!" zdůraznil pravopis.

„Řekni to ještě jednou a začnu číst fanfikce! A ne ty povedený!" vyhrožoval scénárista.

„Co po mně vůbec chcete?" Rus se díval střídavě na obě autorky a dění v hledišti naprosto ignoroval.

„Jsi hlavní hrdina!" oznámila mu Karistyn nadšeně.

„Počkej," zarazil ji scénárista. „O tom bych přece musel vědět."

Pravopis se vyklonil ze dveří rekvizitárny. „O tom dost pochybuji. Ten večer jste byli všichni ožralí jako hovada."

Zrzek se na něj zamračil. „Dneska žádné zjemňování?"

„Na tom seznamu byla i Okena. Tohle je eufemismus!" odsekl pravopis a zalezl zpátky.

Režisér ho starostlivě pozoroval. „Neměli bysme ho tam nechávat samotného..."

Pravopis vyvláčel z rekvizitárny obrovský transparent s nápisem BYCHOM.

Scénárista se zatvářil jako pětileté dítě o Vánocích. „Řekl sis o to!" zajásal a vytáhl z tašky mobil. „Čau jmenuji se Ebony Dark'ness Dementia Raven Way a mám dlouhé ebeno-"

Kolem hlavy mu proletěl manuál bariéry. „Já nic neřekl! A ty jsi to udělal schválně!" ječel pravopis.

„A co s tím uděláš? Půjdeš žalovat? Hodil jsi po mně cihlou!" argumentoval zrzek.

„To nebyla cihla! Ale jestli budeš ještě chvíli mluvit, rozeberu celou tuhle budovu a určitě nějakou najdu!" Pravopis divoce gestikuloval.

„Uklidněte se oba dva!" seřval je režisér. „Eriku, přestaň mu vyhrožovat! Pravopise, hoď po něm ještě jednu knížku a dozví se to tvá sestra!"

Avenir přelétl pohledem hádající se muže, naštvaného režiséra, teenagera, který se cpal popcornem, a zastavil se u autorky, která se mu opět sápala na krk s vodítkem. „Vážně mě nechcete zabít nebo udat na policii? Prosím..."