Život úplně normálního dealera a patologa

8. květen - část druhá

Jolana si okamžitě uvědomila, že pokud někdo té potrhané dívce nepomůže, nezbývá ji moc času. Také ale věděla, že když zavolá záchranku, po celém kraji se spustí drogové pátrání a dívka bude muset stejně jít do dětského domova.

Po shrnutí všech pozitiv a negativ se Jolana rozhodla, že bude muset dívku dostat do svého bytu, který byl asi 150 metrů od parku. Vzhledem k tomu, že soudě dle jejího stavu nebude schopná chodit a asi ani nebude při smyslech, jediná možnost byla ji do Jolanina bytu odtáhnout.

To ovšem nepřipadalo v úvahu, protože Jolana byla vyčerpaná a táhnutí po zemi by dívce pravděpodobně také neprospělo. Navíc by vzbudila příliš podezření u náhodných kolemjdoucích, pomyslela si Jolana a trochu vyděšeně se ohlédla jestli nějaký z nich právě neprochází kolem.

Procházel a za pár vteřin by měl vidět Jolanu i dívku u stromu. V počátečním záchvatu paniky odběhla směrem od cesty v parku někam ke stromům, poté si ale uvědomila, že pokud se bude chovat přirozeně, šance na podezření od toho muže bude nejmenší. Jolana se tedy běžným krokem vydala směrem zpět k cestě a přitom se snažila nenápadně pozorovat toho muže.

Když už to vypadalo, že muž odešel, Jolana mu pohlédla do tváře a uvědomila se, že je to jeden z jejích důvěrných zákazníků. Právě ten člověk, kterého teď potřebovala.

I kvůli předchozímu stresu si ale nemohla vzpomenout na jeho jméno a tak se za ním rychle rozběhla. Muž už téměř odbočil směrem k sídlišti, když si všiml zrychlených kroků, které se k němu blížily.

Byl stále ještě pod slabým vlivem drog a částečně mimo realitu, a tak se rozběhl v představě, že ho dobíhají policisté. Kvůli své ne zrovna nejlepší kondici ho ale Jolana brzy dostihla a když ho chytila za rameno, muž se zastavil. Byl připraven se bránit a tak se rychle otočil a rozmáchl se pěstí směrem k Jolanině nosu.

Ozvalo se křupnutí za kterým následoval bolestný výkřik. Muž se chvíli zmateně rozhlížel a snažil se nastartovat svůj částečně zdrogovaný mozek, což se mu nakonec povedlo. I potom ale chvíli trvalo, než se rozhodl, co má vlastně udělat.

"Sorry Jolano, " řekl muž hrubým, ale mladým hlasem a shýbl se k Jolaně, aby jí pomohl.

Zlomený nos Jolanu opravdu velmi bolel a ona už se připravovala, že agresorovi jeho úder oplatí. Naštěstí se ale včas zastavila a jen zahuhlala něco ve smyslu omluvy.

Šimon Yankwershiel bolestivě zavřel oči a stále ještě přemýšlel, kde je a co se stalo. Působil velmi zmateně a když ho po chvíli Jolana chytla za ruku, aby se probral, zděšeně ucukl a svýma zeleně olivovýma očima se vpíjel do těch Jolaniných. Po chvíli ale zatřásl hlavou a promnul si spánky a zeptal se Jolany: "Tak co se děje?"