Poslední jednorožec

Mít za co bojovat

Mezitím, co se azurově modrá dračice bez rozloučení vrátila mezi své pozemské druhy, vystoupil vznešený lev na skálu, která už po staletí dělí jeho domov od okolního světa. Tak jako jiní, i on bojoval s touhou vrátit se zpět, ale hrozba, co se blíží, je příliš velká.

Tajga se při zvuku tichého zašustění krátce ohlédl a viditelně si oddechl, když za sebou spatřil tmavě modrého draka, jež se tam nápadně podobal azurové dračici, která stále trpí pod tíhou jeho smrti.

,,Jsem rád, že jsi přišel," řekl lev, ale jeho oči zůstávaly přišpendlené na neviditelném bodu v dálce.

Modrý drak si odfrkl.,,Jsi blázen, Tajgo."

,,Blázen? Možná."

,,Co budeš dělat? Odejdeš a nikomu nic neřekneš? Opustíš je, po tom všem, co si prožili?"

,,Je to tak lepší."

,,Lepší? Tím chceš říct, že je lepší nechat je žít ve lži, než jim povědět pravdu?"

,,Všechno moc zamotáváš. Jsi stejný jako tvá sestra."

Drak vypustil z nozder několik žhavých jisker. Starý lev se v ničem nemýlil a to ho nějakým způsobem strašně štvalo.

,,Takže opravdu odcházíš?"

,,Ano."

,,Nedělej to."

,,Musím. Nebezpečí je příliš velké. Všichni jsou v ohrožení."

,,Tak to není a ty to víš."

,,Ale je. A proto musím pryč. Nechci jim ublížit víc, než jsem to už udělal. Hlavně Pegasusovi ne."

,,Ublížíš jim tím, že odejdeš," podotkl drak.

Na to lev nic neřekl. Jen potichu zavrčel, pohodil hlavu a obrátil pozornost na svého modrého přítele.

,,Opatruj se."

,,Ty taky."

A dál už neřekli nic, protože se starý lev rozběhl a ztratil se v závoji mlhy a bolesti.

A Werdorb stál na okraji skály, a v duchu myslel na to, co by mu na jeho čin řekla jeho mladší sestra.

Wernera
,,Proč ses vrátila, Wernero?" zeptá se mě Hirador, když konečně dorazím k hranicím dračí říše.

Zahledím se do dálky. Proč vlastně?

,,Víš, u mě doma je to složité. Mám sestru, se kterou chodím lovit, bratra, který zemřel a moji rodiče se přesunuli tisíce kilometrů daleko, protože jsme je ani jeden vůbec nezajímali. Neříkám, že mě to neštve, ale na druhou stranu, mám strašně bezstarostná život."

,,Ale to je dobře, ne?" podotkne.

Oba dva roztáhneme křídla a vzlétneme.  Vzduch je lehký a dýchatelný, ale s nádechem krve a války. Eldestova země se po boji s vlkodlaky ještě nevzpamatovala.

Je dobře? Že mám pohodový život? Ano, to jistě. Ale mně to z nějakého důvodu strašně vadí.

,,Je to nuda, Hiradore."

,,Jak to může být nuda? Vždyť žiješ v moři proboha! Drak jako ty se snad ani neumí nudit."

Nevesele se zasměji.

,,Celý život přebíhám z jednoho mésta na druhé. U mě doma přesně vím, co mě čeká."

,,A to je?" pobídne mě.

,,To je jedno velké nic," řeknu a pobaveně si odfrknu, když vidím jeho nechápající výraz.

Nadechnu se, abych mohla pokračovat.,,V moři je to všechno stejné. Přes den plavme a lovíme, v noci spíme. Jo, takhle vypadá život vodních draků. A mě to už leze na nervy. Koho by bavilo dělat pořád to samé? Proto jsem tady. Proto se vracím sem, i za cenu toho, že mi bude velet Eldest a Terdos mě asi přijde zabít, až se to všechno dozví. Já chci mít nějaký život, Hiradore. A ten dostanu jenom tady."

Hirador mi neodpoví. Jen zakloní hlavu, nadechne se, a z hrdla se mu vydere řev pravého válečníka.

Letíme vedle sebe a vyřváváme všechnu radost a sebedůvěru do světa. Vyzýváme všechny možné nepřátele, aby se nám postavili, protože nikdo není mocnější než válečník, který má za co bojovat.

A to jsme právě teď my.

On bojuje za Eldesta a svou rodinu.

A já za svobodu a život plný dobrodružství pro každou živou bytost na světě.

A zatímco dva šťastně rozzuření draci plachtili nad sluncem zalitou zemí, poslouchal bratr azurové bojovnice jejich řev nesoucí se po nadýchaných mracích. A v duchu si slíbil, že udělá všechno proto, aby se jeho sestra cítila šťastná.

Za jakoukoliv cenu.

Protože nikdo není mocnější než válečník, který má za co bojovat.

V tomhle se svou sestrou naprosto souhlasil.