Rodinné Vazby [CZ překlad]

71. Tam, kde je kouř

7761 slov

Harry se díval na medailon, který klidně ležel na jeho dlani, a zmocňovala se ho panika. Díval se na tenký, stříbrný řetízek, který se mu proplétal mezi prsty a dosahoval mu až k pasu. Uvědomil si, že by ho klidně mohl schovat pod tričkem, kdyby se rozhodl ho nosit. Vzápětí se ale zarazil. Proč bych pro-Merlina nosil kus Voldemortovy duše kolem krku? Najednou se mu chtělo začít smát. Nepochyboval, že medailon v jeho dlani patřil Voldemortovi. Byl to viteál? Vlny magie Temného pána, které z něj vycházely, tomu nasvědčovaly.

Ještě několik vteřin nehybně stál a jeho mysl začala šílet. Drží v rukou kus Voldemortovy duše. Jen několik stop za ním stojí jeho matka, nezávazně tlachající o čínském porcelánu a o tom, jak by měl Sirius znovu uvážit, že si rodinné bohatství nechá. Byl tam i jeho táta, který teď zabručel něco, co se dalo vyložit, jako pozitivní reakce. Jeho táta! Musí mu ho ukázat! Lily ale nevypadala, že by se měla k odchodu. Možná by mohl požádat o trochu vody? Jeho myšlenky byly jak omámené. Jo, to může udělat.

„Večeře!" ozval se ode dveří hlas jeho kmotra. Harry povyskočil a málem medailon upustil. „Eh, matčin porcelán, myslel jsem, že už jsem se ho zbavil!"

„Je ale docela pěkný," protestovala Lily. Harry zareagoval zcela instinktivně. Vytáhl ze své kapsy hodinky, podíval se, kolik je hodin, a vrátil je do kapsy společně s přívěskem. Poplácal si kapsu a vydechl úlevou, když zjistil, že nejde poznat, že v ní něco přibylo. Každý dobrý čaroděj měl kapsy začarované krejčím tak, aby se nevyboulily, když byly plné. Bylo to prosté kouzlo, které umožňovalo skrýt v kapse měšec s penězi, aniž by někdo věděl, že tam je. Harry takové kapsy vyžadoval na veškerém svém oblečení - bundách, vestách i kalhotách - od doby, kdy dostal kapesní hodinky. Nikdy ho nenapadlo, jak se mu jeho láska ke kapesním hodinkám může hodit.

„Je růžový, Lily," stěžoval si Sirius.

„Ale je krásně zdobený!" argumentovala Lily. „A když my všichni budeme okupovat Štáb, nádobí budeš potřebovat."

„Když myslíš," protočil oči. „Teď je ale čas na večeři. O výhodách růžových hrníčků mě můžeš poučovat potom."

„Nedošlo mi, že už je tolik hodin," donutil se Harry říct, snažil se udržet svůj hlas klidný.

„Užíval sis zábavu při procházení haraburdí mých předků?" zažertoval animág.

„Ano, byl to vzrušující zážitek," odvětil Harry a zarazil frustrovaný křik, který se mu dral z hrdla. „Ale vážně, nemohl bys mě přiřadit do knihovny nebo tak něco? S radostí tě zbavím knih, které nebudeš potřebovat," dodal a snažil se představovat si, jak by mluvil, kdyby nenašel medailon. Celkem to znělo jako on, pomyslel si otupěle. Pak se zasmál Siriusovu výrazu.

„Přesně proto jsi do knihovny přiřazen nebyl, chlapče. Neudělal bys žádnou práci!" prohrábl mu vlasy. Harry se podivně zapotácel, jako by ho ten dotek měl porazit.

„Aspoň bych ale nestrávil poslední hodiny zíráním na růžový porcelán," odvětil suše Harry a děkoval jakémusi božstvu, že ho přidělilo právě sem. Co by se stalo, kdyby byl místo toho přidělen do knihovny? Neměl by o medailonu ani tušení, zatímco ten by byl vyhozený společně s jejich šancemi ukončit jednou provždy Voldemortův život.

„Vidíš, Lily?" otočil se Sirius k zrzce, „žádný chlap by si nikdy nenechal růžový porcelán!" Harry využil příležitosti a přiblížil se ke svému tátovi.

„Musíme odsud," zašeptal, zatímco předstíral, že si prohlíží stříbrný svícen. Mistr lektvarů se na něj upřeně zadíval a automaticky hledal nějaká zranění. Když žádná nenašel, vrátil se pohledem k jeho tváři. „Hned," naznačil Harry bezhlesně a otočil se zpět ke svému kmotrovi.