Můj malý vrahounku

Kapitola 12.

Bylo to klidné ráno v klidném městě v klidné části Británie. Lehce mrholilo a slunce prostupovalo okny až do pokojů a budili jejich obyvatele.

„Panebože," vydechl Oliver a posadil se na posteli. Hned sáhl po sklenici s vodou, kterou si vždy dával na noční stolek, a celou ji vypil. Vedle něj ležel spokojeně Nick zahalený dekou. I když byl už vzhůru, stále měl zavřené oči a vychutnával si ozvěny spánku. Dlouho tu možnost ale neměl, protože Oliver vedle něj hned vyrazil do koupelny natočit si další vodu.

„Ještě nikdy jsem neměl takovou žízeň," ozval se po chvíli a o sklenici později se vrátil do jednoduché prostorné ložnice. Za postelí bylo velké okno vedoucí na pole přecházející v les a naproti byl šatník. A potom skříně. Místo působilo nezabydleně, ale to bylo jenom kvůli tomu, že se přistěhovali teprve včera.

„Nedivím se," zahuhlal Nick a roztáhl se po celé posteli. Oliver se posadil na okraj postele a snažil se vzpomenout na předešlou noc. Vzpomínky mu divně vířily, ale za chvilku v nich začal nalézat řád.

„Bože.... My ho zabili. Toho kněze," vydechl a lehl si vedle Nicka. Ten se na něj usmál a odhrnul mu pramen z obličeje.

„Jo. A byla to celkem pěkná svatební vražda," řekl lehce zasněně a dál se díval na svého nynějšího manžele.

„Ale..... slíbil jsem si, že už žádné vraždy. Já... nevím co to do mě vjelo."

„Extáze." Oliver se na něj podezíravě podíval a potom přivřel oči.

„Dal jsem nám do jídla extázi, co jsem měl od jednoho dealera. Chtěl jsem se jí zbavit a byla to naše svatební noc. A povedená. Díky tomu Éčku," usmál se lehce a vysloužil si facku a zamračený naštvaný pohled od Olivera. Ten se vymrštil do stoje a vrčel na něho.

„Zdrogoval si mě?!"

„Trochu. Ale uznej, že to bylo pěkné..... asi to ze mě ještě nevyprchalo," mluvil Nick a konečně se posadil. Vzal flašku nějaké limonády, co mu ležela vedle postele a celou ji vypil.

„Uvědomuješ, co si způsobil?"

„Nebuď jak máma. Nepřijdou na to. A ber to jako oslavu naší svatby.... nebo tak nějak. Kdo by nás podezříval? A tohle je skvělý nový život," řekl a rozhodil rukama. Oliver se zamračil a zmizel na chodbu. Nick ještě chvíli seděl a čekal, než se z něj budou chtít dostat poslední kousky extáze.

„Ale už žádné vraždy. S tím jsem skončil... to včera... byla nehoda. A byl jsem zdrogovaný. Tebou," vrčel Oliver a jedl chleba s medem. Nick naproti němu snídal to samé a sklonil hlavu pokaždé, když začal jeho partner mluvit. „Budu se modlit, aby mi Bůh odpustil... ale to se nejspíš nestane."

„Bůh je přece fajn, ne? Určitě ti odpustí. To já půjdu do pekla a budu se tam smažit. A vůbec," řekl konečně něco Nick a narovnal se. „A jak si řekl, tohle je nový začátek. Žádná naše špatná minulost. Není nikdo, kdo by nás mohl ohrozit. Kromě nás."

„Asi máš pravdu. Máme dům. Domek. Já mám práci, jisté místo a mám ještě poslání. Jenom škoda, že to zabralo téměř rok," přikývl Oliver a dopil hrnek kávy. „Ale musíme být stále opatrní."

„To se mi líbí. Jak o nás mluvíš v množném čísle," usmál se Nick a napadlo ho, že by se mohl naklonit přes stůl a políbit svého nového manžela. Fakt, že se rozhodli, že se vezmou, byl téměř šílený. Za prvé byli oba muži a Oliver si musel držet nějaké postavení, aby ho mohl dál být knězem. Za druhé si ani jeden z nich nebyl jistý, jestli toho druhého opravdu miluje. Ale po incidentu s mužem, který se je pokusil zabít a nakonec skončil v kolejišti se něco změnilo. Je pravda, že vypjaté situace lidi sblíží. Oni to zažili na vlastní kůži.