Duch lesa [DOKONČENO]

4. - Voda

Rychlost, jakou Mira vyskočila, by se mohla rovnat rychlosti světla. Hodila dopis a amulet zpátky do pytlíku, přivázala si ho k pasu a rozběhla se opačným směrem. Za chvíli se zastavila a naslouchala. Neslyšela nic, ale mohli být blízko. Olízla si suché rty. Už dva dny nic nepila. Potřebovala najít vodu. Snažila se udržovat stále stejný směr a hledat náznak vody. Po chvilce se jí začala motat hlava. Začínala vidět rozmazaně. ‚To toho bez vody teda moc nevydržim...' běželo jí hlavou, když najednou zakopla, praštila se o větev a upadla do bezvědomí.

Zdál se jí sen. Stála nad svým vlastním tělem. Potom se dala do běhu. Běžela několik minut, když dorazila opět k jezírku. Voda do něj přitékala maličkým vodopádem. Skočila do vody a těsně před tím, než dopadla, probudila se.

Otevřela oči. Na tváři jí šimral mech. Pomalu se vyškrábala na nohy a rozhlédla se. Na krku jí pulzovala hvězda. ‚Ten sen něco znamenal.' Po chvilce přemýšlení se jí povedlo najít cestu, po které šla ve snu. Modrá hvězda jí dodávala sílu a zmírňovala bolest hlavy. Zanedlouho dorazila k jezírku. Radostí do něj skočila. Chvíli si hrála ve vodě, potápěla se a sledovala záři hvězdy. Potom doplavala pod vodopád, zaklonila hlavu a hltala plnými doušky. Když vylezla na břeh, sebrala ze země kožený pytlíček a opět si ho přivázala k pasu.

***

Začínalo se stmívat. Mira už pomalu neviděla, kam jde. Měsíc zakryly šedé mraky a na nebi nebyla jediná hvězdička. ‚Musím se dostat z lesa' uvažovala. ‚Potom najdu nějakou obchodní cestu a snadno zjistím, kudy do Ventury.' Z přemýšlení jí vytrhly zvuky. Nedaleko od ní zašustilo křoví. Polekaně uskočila. A protože měla díky klanovému výcviku vynikající sluch, neuniklo jí ani tiché pokárání: „Ticho, nebo nás prozradíš!" ‚To ne! Vojáci jsou zpátky!'