Purple Smoke

Kapitola 7

Seděla jsem na parapetu stejně jako předtím Blue. Venku už panovala tma. O dvě ulice dál odbíjely hodiny jedenáctou. Šramot venku ustal a já klidně poslouchala cvrlikání cvrčků. Nikdo mě nerušil, mohla jsem přemýšlet o čemkoli.

Lampa pod mým oknem nesvítila, protože ji před měsícem někdo rozbil. Pamatovala jsem si, jak jsem se ráno probudila a pod lampou se válely velké střepy. Téměř nikdo se k nim neodvažoval přistoupit. To mi ale nevadilo, na nedostatek světla jsem byla zvyklá. Díky tomu se teď daly krásně pozorovat hvězdy.

Oblohu křižovalo pár zářivých, zbloudilých světélek. Věděla jsem, že když padá hvězda, mám nárok si něco přát. Mohla bych chtít cokoliv. Krásu, nesmrtelnost, bohatství, zdraví, ale já si přála jen to jediné. Někdo by to pokládal za ubohost.

Zhluboka jsem myslela na to, aby se mí praprarodiče probudili z hlubokého spánku. Nezáleželo mi na Nákaze. Ta se objeví kdekoli a žádné přání to neovlivní. Ať bych prosila a klečela na kolenou sebevíc. Nedělala jsem to jen kvůli sobě, ale záleželo mi přitom na babičce.

To ona nikdy nepoznala své rodiče. Neslyšela jejich hlas, necítila na sobě jejich pohled ani vůni. Když je držela za ruce, nikdy jí stisk neoplatili. Málokdy ji někdo pochválil. S problémy se musela vypořádat sama, podporu jí neposkytl nikdo. Byla jsem si jistá, že právě ona si to zaslouží.

Z venku mě ovál teplý letní větřík. Dotknul se závěsů, které se malinko zatřepotaly a rozhoupaly. Natáhla jsem ruku a nechala si ho proplouvat mezi prsty. Léto udeřilo opět v plném proudu. V naší ulici jsem rozeznala siluety domů, které měly otevřená okna.

Dříve by je každý nechával zavřená, protože se bál kouře. On vnikal do domů každou škvírou. Někdy jste ho nemuseli ani postřehnout. Teď se ale situace mění. Dny, kdy se každý strachoval i šelestění větru, dávno uplynuly jako voda. Lidé začali potlačovat své instinkty.

Málem jsem zapomněla na tu holku, kterou jsem dnes poznala. Nevybavuji si teď její jméno. Sosie? Tessi? Ne, Cissy. Od první chvíle vypadala dost divně. Jak se sem vůbec mohla dostat? Přes hranice kolem města to nejde, jak říkala Rosa. Možná přiletěla vrtulníkem. Byla snad špionka, která nás má za úkol sledovat a zabránit nám v cestě pryč z tohohle města?

Na žádnou otázku jsem neznala odpověď, jen jsem si je domýšlela. Zítra se půjdu podívat na matriku a do knihovny. Moc informací nenajdu, ale aspoň něco. Třeba se to bude hodit pro příště.

Komíhala jsem teď nohama mírně ve vzduchu. Pode mnou se rozprostíral zelený trávník se sedmikráskami. Malou kamenitou cestičku k domu lemovaly keříky bílých růží. Symbol čistoty. Tento svět už ale je poskvrněn. Ne temnotou, ale fialovým kouřem.

Proč se ale objevil právě u nás? Proč si vybral Bickerley? Jsme jen obyčejní lidé v zapadlém městečku. Oddělují nás kopce, útesy a moře. Nic se ale neděje jen tak bezdůvodně.

OPRAVENO: 22.04. 2019