Dragon Whispers

Prolog

Nebylo poznat, jestli byl den nebo noc. Ani podle oblohy se to určit nedalo. Kolem ní se tlačily stovky tvorů, ale ona je nevnímala. Ne všichni zde byli bez vlastního rozumu.

Pevnina nebyla nijak osvětlena a zástupy se hrnuly ven z mohutných dřevěných lodí, které naprosto splývaly s okolím. Vlny narážely do pobřeží. Kdyby se někdo rozhlédl, spatřil by na pevnině pouze skály a hlínu. Nikde u oceánu nebyla žádná zeleň, jen volné prostranství, které bylo víc než vhodné pro shromáždění draků.

Draci se seskupili do několika řad, nezáleželo na tom, kde kdo stál. To bylo naprosto nepodstatné. Ona stála až na samém konci, nejdál od lodí. Všichni kolem ní byli v pozoru, ale ona byla uvolněná a měla zavřené oči. Nemohla si dovolit promarnit svoji šanci. Příležitost dostat se z téhle nicoty.

Nejen tenhle ostrov byl nic, být na jedné z těch lodí, které kotvily u pobřeží, se rovnalo být nikde. Nikdo z nich neznamenal pro vůdce naprosto nic, a to ji znechucovalo. Chtěla proti tomu bojovat, ale jak má jeden ubránit ostatní, když se nedokáže ubránit sám?

Sledovala, jak lidé předstoupili před zástupy. Nechtěla je vidět. Jen jejich tváře byly odporné. Bohužel pro ni, musela předstírat zájem a hlavu mít zdviženou.

Z vody kolem lodí se vynořil další drak. Při pohledu na něj zavřela oči. Už jen působení mysli toho obřího Alfy, už jen to bylo nesnesitelné a nutilo ji to držet hlavu vzhůru a dívat se do těch hypnotických očí.

Ale ona nechtěla! Nechtěla se podřídit kontrole! Měla právo na vlastní svobodnou vůli! Zoufale zatřásla hlavou ve snaze zbavit se myšlenek, které ji nutily dělat věci proti její vůli.

„Ty tam vzadu!" ozval se drsný hlas a vzápětí se dostavila bolest. Otevřela oči a před sebou mohla vidět velkého šedého draka - Alfu skupiny, do které patřila. Pokud si dobře vzpomínala, jeho jméno bylo Lax. Nevěděla to přesně, na tomto místě nebyla jména důležitá. Ani on nevěděl, jak se jmenuje. Ale ona si pamatovala jména většiny draků, kteří patřili do skupiny. Bohužel, přes úprk času si nevzpomínala, jak se sem vůbec dostala.

Lax se obrátil a odešel, když poslušně zvedla hlavu a nutila se dívat na obrovského draka, nebylo lehké určit, zda byl černý, šedý nebo bílý. Od každé barvy měl kus, a ještě měl na klech obří řetězy.

Naštěstí jí bolest, která byla na uchu naprosto nesnesitelná, umožnila soustředit se na něco jiného. Doufala, že to dokáže. Všichni ostatní už vzdali boj.

Bolest ale začínala polevovat a ona s leknutím zjistila, že se na ni dokáže soustředit mnohem méně. Jakmile dospěla k tomuto, uslyšela vzadu v mysli tenký hlásek. Ne, už se tomu nedokázala bránit. Obří Alfa ji opět dostával pod kontrolu a ona nedokázala vzdorovat jeho pohledu o nic déle.

„Nedokážeš udržet bitvu," našeptával jí zákeřně. Zachvěla se, věděla, že má pravdu.

„Nemůžeš vzdorovat," ozval se opět, mnohem silněji a zaznívala z něj arogance. Pevněji zavřela oči.

„Půjdeš s ostatními chytit zásoby," nakázal jí. Její oči se náhle rozevřely a na okamžik hlas vystřídala zloba. Jejich zásoby většinou byla nešťastná zvířata, která se jim dostala do spárů. Oni je zabili a dotáhli zpět na lodě. Jenže jak můžou jít lovit zásoby, když je tenhle ostrov evidentně pustý a nic na něm nežije? Vždyť to jsou jenom skály!

Hněv ji natolik zaměstnal, že to bolelo, když jí hlas v hlavě opět zaburácel. Byl naštvaný a už jen to nebylo dobré.

„Ty se opovažuješ neposlouchat svého Alfu?" křičel rozhněvaně. Už to nemohla vydržet. Dokáže vzdorovat už jen pár sekund, věděla to, zatmívalo se jí před očima, nemohla tenhle souboj vyhrát!