Neopětovaná láska /short story// DOKONČENO/

Divný sen 2.část

Když jsem se vzbudila, nic jsem neviděla. Všude byla tma. Byla mi hrozná zima. Nemohla jsem se pohnout. Pokaždé, když jsem se pokusila pohnout, jsem cítila, Jak se mi do zápěstí a kotníků zakrývají nějaká lana. Hrozně to bolelo. Ještě horší byl pocit bezmoci a nevědomosti. Začal se mi vybavovat večer strávený s Luckou. V ten moment mě to napadlo. Lucka. ,,Luci, jsi tu?" Hlas se mi zlomil. Myslím, že zleva se ozvalo tiché odkašlání. ,,Ano, jsem tu. Dokonce na tebe vidím." ,,Proč já tebe ne? Proč mi je taková zima?" Začala jsem hystericky křičet. ,,Klid. Máš šátek přes oči a zima ti je, protože..." Odmlčela se, jako by mi to nechtěla říct. ,,...protože na sobě nemáš vůbec nic, až na šátek na očích." Lekla jsem se. Sakra. Proč jsem nahá a svázaná? Kdo nás tu drží? A co chce dělat? Začala jsem brečet. Chtěla jsem odtud pryč. Ještě důležitější pro mě ale bylo, aby se Lucce nic nestalo. To nesmím dopustit. Nevím, jak dlouho jsme tam byly v chladu a tichu. Najednou cvakl klíč v zámku a někdo otevřel dveře. ,,Á, kočičky jsou vzhůru. Konečně." Ten hlas znám, ale komu patří. Slyšela jsem blížící se kroky a někdo mi sundal šátek z očí. Chvíli mi trvalo, než jsem zaostřila. Už vím, kdo nás tu drží. Můj spolužák ze základní školy. Dvojče kluka, kterého mám ráda. ,,Kubo? Proč nás tu držíš? Co chceš dělat?" ,,Mám své plány. A mlč, nebo vzbudíš mou sestru. Věř, že pak už nebudu hodný." On a hodný? Dobrý vtip. Nikdy bych neřekla, že je schopný únosu nebo něčeho podobného. ,,Dobře, slíbím, že budu potichu. Ale prosím, pusť Lucku. Prosím, udělej to pro mě. Známe se už od školky. Prosím." Začala jsem brečet nanovo. On je mně přistoupil ještě blíž a setřel mi slzy. ,,Dobře, splním ti tři přání, jen z dobré vůle. Ale jen ty co se mi budou líbit, nebo budou něco znamenat." Trochu jsem se pousmála. ,,Děkuji, prosím pusť Lucku. Máš tu mě. Prosím." ,,Pustím ji, ale až zítra. Teď ti ještě řeknu pravidla a ostatní důležité informace."