Černé peří

√5

,,Ahoj M-marinette, máš chvilku času?"

,,Jasně! Copak potřebuješ, Nathe?"zrzek uhl pohledem a lehce zrůžověl. A je to tady, další obědnávka. Ale upřímně... Byla to první obědnávka, z které jsem byla tak trochu vedle. Ale proč!? Je to jen Nath! Fajn, je milej, šikovnej a i pěknej... Mari? Zníš jak v nějaký kýčovitý telenovele!

,,Víš... Já... "pohledem těkl k Ivanovi, jenž se na něj usmíval. Podporoval ho. Naváděl ho? Otočila jsem se zpátky k Nathovi. Vypadal trochu nervóznějc. Taky jsem se na něj povzbudivě usmála, aby to z něj už vypadlo, ale mělo to opačnej účinek. Zhluboka se nadechl.

,,....Nešla bys... Se mnou... Na rande?"vzhlédl ke mně a čekal na odpověď. A rudl a rudl a rudl. A víte co já na to? Já taky rudla! Poprvý v životě jsem zrudla před klukem... Tohle je signál z nebes! Přikývla jsem.

,,Tak ve tři mě vyzvedneš?"překvapeně zamrkal. Asi chlapeček nečekal, že to rande bude muset naplánovat. Přišla jsem si trapně...

---

,,Proč s ním jdeš na rande? Takovej hnus, blé!"brblal blonďák se založenýma rukama, zatím co jsem si nanášela lesk.

,,Seš povrchní, sklapni."už jsem si zvykla ho komandovat.

,,A ty seš děvka..."ale on mi to vždycky vratí...

,,Jen si užívám života."uklidila jsem lesk na své čestné místo na poličce.

,,To je teda užívání..."i když jsem byla bokem k němu a tak ho pořádně neviděla, věděla jsem, že protáčí panenkama. Ruce jsem nechala dopadnout na umyvadlo, až se ozvala rána (taky to trochu zabolelo) a odvrátila pohled od zrcadla, abych si ho mohla pořádně prohlídnout.

Stál tam ramenem opřený o rám dveří, ruce založené na prsou, křídla složená a lhostejnej pohled. Stál tam jen ve svém černém triku a džínách, boty někde odkopl a bílý přehoz taky někde sundal. Když jsem si ho tak prohlížela.... Mohl by mít kteroukoliv. Všechny by mu padaly k nohám. Nevědět jakej to šmejd, asi bych to taky udělala.

,,Co na mě tak zíráš?!"úúú, číča se nám zlobí! Povytáhla jsem jeden koutek úst.

,,Vsadím se, že sis taky užíval hodně života a v mnohem, mnohem větší míře!"vydala jsem se do pokoje a cestou dveřma prošla skrz blonďáka.

,,To víš, život populárních!"prohrábl si vlasy a zase je nechal spadnout dolů. Není tohle typické gesto nervózních kluků? Mlčela jsem. Měla jsem nutkání se ho zeptat, jestli jsem tím pádem i já populární, ale šla bych mu přímo do pasti. Přesně jsem věděla, co by odpověděl.

,,Kdy má přijít ten usmrkanec?"sedl si na gauč, nohu přes nohu. Zase hrál lhostejno-uraženého. Hrál a nebo takovej doopravdy je?

,,Jdeš s ním na rande ty nebo já? Ty zůstaneš pěkně doma!"vzala jsem si ze stolu připravenou malou kabelku. Byla jsem po hodině a půl přiravena. Adrien se uchechtnul, postavil a jedním máchnutím křídel byl těsně u mě. Leknutím jsem vyjekla, až mi kabelka vypadla a její obsah se vysypal na podlahu. Při pohledu na můj nebohej mobil na zemi, zaúpěla jsem.

,,Říká kdo? Jasně že jdu taky, mám tě přece chránit."vítězně se zubil. Jak já mu ty rovný zoubky chtěla vyrazit! Byla jsem ale moc vyděšená na to mu oponovat. Navíc byl tak blízko... A táhlo mu z pusy (zase kradl po obchodech camembert). Srdce mi bušilo, ale nemělo. Už jsem měla strach, jak mi něco provede, protože tam jen tak stál a civěl mi do očí. Plánoval vraždu? Ne, musí mě chránit... Jak mě bude mučit? Totalně jsem netušila, jaký věci mu v tý kebuli pobíhaj. To jeho úchylné zubení mě neuklidňovalo. V tom někdo dole před dveřma zmáčkl zvonek.

Ding dong.