Můj malý vrahounku

Kapitola 13.

„Takže pane Brooksi, co vás s k nám přivádí?" zeptala se malá bruneta a dovedla ho do obýváku. Pokynula mu ať se posadí a on ji poslechl.

„Slečno Grantová... jestli můžu říkat slečno..." zamotal se Oliver, ale žena se rozesmála a mávla nad tím rukou.

„Stačí Molly."

„Dobře. Znala jste Benedikta Roose?" zeptal se opatrně. Žena se zamyslela a po chvíli vypadala, že vzpomíná. Přes rty jí lítal jeden úsměv za druhým. Občas pobavený, jindy spokojený.

„Ano. Ano moc dobře. Milovali jsme se. Copak je s ním?" zeptala se a posadila se naproti Oliverovi do křesla. Brooks polkl.

„On zemřel. Přibližně před rokem. Je to velmi smutné. Byl skoro jako můj otec. Vychovával mě. Poprosil mě, abych vás našel," vysvětlil a mezitím si hrál s prsty a prstýnkem, který se na ruku opravdu nehodil. Napadlo ho, že by ho mohl nosit jako přívěšek na krku, ale teď na to neměl čas. Žena naproti němu zesmutněla a poklesla jí ramena.

„Ben byl úžasný," řekla zasněně. „A proč si přál, abyste mě vyhledal?"

„On... v jeho závěti stojí, že část peněz má patřit vašemu synovi. Mám na to dohlédnout," řekl a mezitím si prohlížel příjemně vypadající pokoj. Ale něco mu na něm nesedělo.

„Garymu? Ani není uvedený jako otec. Byla to láska, ale nechtěla jsem ohrozit jeho místo v církvi. Je pravda, že jsem mu psala pár dopisů, ale nemyslela jsem si, že je přečetl."

„Přečetl a všechny. Tím jsem si jist."

„A.. jak zemřel? Nemoc? Infarkt?" zeptala se opatrně Molly.

„Ne. Byl zrovna v kostele, když vybouchl. Spekulovalo se o terorismu, nebo něčem podobném, ale nakonec to byl utíkající plyn. Všichni jsme byli zdrceni," řekl téměř šeptem a potom svěsil hlavu. „Byl jsem u toho."

Molly vydechla a potom si zakryla pusu. Po chvíli se objevily i slzy a Oliver přemýšlel, jestli ji náhodou nemá utěšit. To bohudík zařídil někdo jiný. Vysoký blondýn, kterému mohlo být maximálně o pár let méně než Molly. Sedl si na opěrku křesla a objal ji. Hned jí začal prohrabovat vlasy.

Žena se za chvíli trochu vzpamatovala a narovnala se. Pevně držela ruku muže a dívala se na Olivera.

„Muselo to být hrozné," vydechla a hlas se jí málem zlomil.

„Ano to bylo. A musím se omluvit, že mi to tak dlouho trvalo. On mi napsal dopis a já ho našel po dost dlouhé době," řekl Oliver.

„Gary. On přišel o otce," vysvětlila Molly blondýnovi a ten přikývl a taky zesmutněl.

„Hrozné," vydechl a posadil se na pohovku. „Ale pravdou je, že se o něj moc nestaral."

„Émile! Byl by skvělý otec. Povinnosti ho prostě odvolaly jinam," zasyčela Molly na muže a omluvně se podívala na Olivera. „Tohle je můj.... přítel. Émile. Seznámili jsme se ve škole, kde studovaly naše děti a rozhodli jsme se zkusit něco jako vztah."

„Molly. Nepotřebuje to vůbec vědět."

„Ale no tak Émile. Je to náš host a dobrý přítel Benedikta..."

„Váš přítel má pravdu," vložil se do toho Oliver. „Nepotřebuji to vědět. Jsem tu hlavně kvůli závěti."

Molly nakonec přikývla a na chvilku zmizela. Oliver zůstal sedět v obýváku s Émilem a nevěděl, co dělat.