Forever For You

Part Four

James

Utíkal jsem temnou chodbou. Nevěděl jsem, kam jdu. Jen to, že odtud musím zmizet. Jediné, co šlo slyšet, bylo houkání nějaké sirény. Už o mně vědí. Vědí, že nejsem na místě. Ale já tam nemohl zůstat! Nemohl. Oni mě zabíjeli. Pomalu a bolestivě. V tom bludišti chodeb jsem pobíhal jako zmatené zvíře, které se chtělo vrátit tam, kam patří. Ale tím já přesně byl. Zatáčel jsem doprava a doleva a znovu doprava a doleva. Stále dokolečka. Nesmí mě chytit. Poté by mě opravdu zabili.

Díval jsem se stále za sebe, ale to se mi vymstilo. Narazil jsem vší silou do kovových, mohutných dveří. Zaskučel jsem bolestí, protože mě dveře nejen zastudili a vylekali, tak i pořádně zřídili. To nestačí, co jsem dosud zažil? Svitlo mi. Dveře. Nečekal jsem již další vteřinu a zatáhl za kliku. Modlil jsem se, aby se otevřeli. A stalo se! Klika klapla a mě ozářilo světlo. Chvíli mi trvalo, než jsem otevřel svá víčka. Jakmile se tak stalo, uviděl jsem sníh. Ano sníh. To jsem nečekal.

Nic jiného mi nezbývalo. Zavřel jsem za sebou dveře a rozběhl jsem se do pusté krajiny plné sněhu. Nevěděl jsem, kde jsem a ani kudy mám jít.

Ve sněhu jsem se brodil hodně času. Mé tělo bylo promrzlé na kost. Necítil jsem nohy ani ruce. Vůbec nic. Vyčerpáním jsem se skácel k zemi. Ležel jsem na zádech a díval se na oblohu. A usnul.

Prudce jsem vstal a rozhlížel se kolem sebe. Už se to zase vrátilo. Zašmátral jsem kolem sebe, abych našel spínač od lampičky na mém stole. Po asi šestém pokusu jsem úspěšně zapnul zmiňovanou lampičku. Pokoj se náhle rozjasnil a já se mohl v klidu odebrat do kuchyně, abych si napustil vodu do sklenice a podíval se, kolik je hodin, protože v pokoji hodiny nemám a mobil je kdesi zahrabaný.

Po cestě jsem nezapomněl zakopnout o bůhvíco, které se povalovalo v mém pokoji. V kuchyni jsem zapnul světlo a rovnou mířil ke skříňce se sklenicemi. Napustil jsem si vodu a pokračoval i se sklenicí zpět do pokoje.

Poté jsem se do kuchyně vrátil, protože jsem se zapomněl podívat, kolik je hodin. Po zjištění, že jsem spal jen pět hodin, jsem šel zpět do postele. Vypitou sklenici jsem položil na stolek vedle lampičky.

Zbývají mi čtyři hodiny, ale spánek nepřichází. Je iritující, že se tok mých myšlenek spustí v tu nejnevhodnější chvíli. Zítra, tedy vlastně už dnes, jdu do práce.

Pracuji jako poradce pro výběr dovolených v jedné zapadlejší budově, kde jsou pronajaty prostory pro tuto cestovní kancelář. Plat mi akorát vystačí na nájem tohoto bytu a jídlo potřebné k přežití na tomto světě. Dokonce mi malá částka zůstává na případné problémy. Přeci jen, nikdy nevíte, co se může přihodit, zvláště v mém životě.

Po třech hodinách, které jsem nevěnoval spánku, ale přemýšlením nad tím, kolik procent lidí asi tak může v tyto hodiny být vzhůru, jsem se vyhrabal z postele v úmyslu, že se půjdu připravit.

Jako první jsem se odebral do kuchyně, abych si připravil mojí denní dávku kofeinu. Do varné konvice jsem nalil vodu a po zpětném uložení na její místo jsem konvici zapnul. Mezitím jsem do hrnečku dal přesně dvě kávové lžičky rozpustné kávy a jednu kávovou lžičku cukru. Když si to tak říkám v duchu, zní to, jako bych připravoval místo obyčejné kávy smrtelně jedovatou rybu, u které se nesmí udělat ani ta nejmenší chybička. Po dovaření vody jsem kávu zalil do tří čtvrtin objemu hrnečku a zbytek dolil plnotučným mlékem pro trochu energie.

Má menší a drobnější postava se poté, i s kávou, odebrala ke stolu. Přečetl jsem si noviny, které se tam povalovali a popíjel kávu. Po dopití jsem šel do koupelny. Zde jsem vykonal vše potřebné pro mé zkulturnění, ale hlavně jsem se snažil urovnat si své havraní vlasy. Poté jsem se vrátil se do pokoje.

Otevřel jsem skříň s oblečením a po sáhodlouhém přehrabování jsem z ní vytáhl černé upnuté džíny a tričko v tyrkysové barvě. Obul jsem si mé jediné ošoupané, ale pohodlné, černé boty a můj kabát. Nezapomněl jsem na tyrkysový šátek kolem krku.

Poslední, co mi zbývalo, byly mé klíče, peněženka a mobil. Klíče jsem měl v misce na botníku, peněženka byla v kabátě, ale s mobilem byl trochu problém. Prolezl jsem celý můj pokoj, ale mobil nikde. Poslední a nejnepravděpodobnější místo, kde by mobil mohl být, byl pod haldou špinavého prádla. Vůbec se mi tam nechtělo sahat, ale poté jsem se tam odhodlal se sebezapřením sáhnout. Mobil jsem po pečlivém prohledání našel a dal si ho do kapsy mého černého kabátu.

Odebral jsem se ke vchodovým dveřím a otevřel je. Vyšel jsem do rušné ulice a nasál do plic vzduch. Hned jsem toho zalitoval, protože jsem ucítil odpadky z popelnice vedle mě. Stáhl jsem obličej do znechucené grimasy a zavřel dveře. Pro jistotu jsem ještě zalomcoval klikou jestli jsou doopravdy zavřené. Poté už mi nebránilo nic v mé cestě do práce.

Do práce jsem došel bez větší újmy na zdraví. Pozdravil jsem moji nadřízenou. Je to taková milá postarší dáma. Směřoval jsem ke svému místu. Měl jsem pro sebe menší místnůstku na začátku chodby. Byl jsem tu jediný, protože na tuto práci nejsou potřeba davy lidí.

V místnůstce jsem měl velký masivní stůl, věšák na mé věci, točící židli a od dveří nalevo bylo okno. Na stěnách, které byli v zelenkavé barvě, byli obrazy s různými místy na dovolenou. Skromné, ale velice praktické.

Odložil jsem si kabát s šátkem na věšák a usadil se na místo. Přes židli byla přehozená má zaměstnanecká vesta s mou jmenovkou. Když jsem si vestu nasadil, posadil jsem se ke stolu a škrtl jsem dnešní datum na kalendáři. Teď už mi jen zbývalo čekat na zákazníky.