Jace&Clary (FF TMI - jednodílovka)

Jace&Clary

„Nemůžeme jen tak nakráčet přímo k němu do pasti?!" praštil rukama o stůl.

„Nikdy ti nijak nevadila přímá akce!" na opačné straně skleněného stolu o něj praštila dlaněmi.

„Nejvyšší démon! Víš, co to je!" vykřikl. „Doufám, že si nemyslíš, že bys ho dokázala aspoň zranit." odfrkl.

„Je tam! On tam je!" rozkřikla se i ona.

„Jen si to myslíš!" odvětil.

„Po tom všem ho chci zabít a nic mě neodradí od toho. Je tam, vím to, Sebastian tam je a já ho zabiju, ať ta jeho démonická matka udělá cokoliv!" ohradila s neoblomným tónem. Oba si oplácely vraždící pohledy a ani jeden nechtěl odstoupit. „Vždyť ho chceš mrtvýho stejně jako já."

„Chci! Ale nemůžeme tam jít sami, potřebujeme pomoc Spolku."

„Té se nedočkáš!" máchla rukama kolem sebe a rozešla se k dveřím Institutu.

„To sebou vezmeš toho tvýho upírka a vlkodlaka!" vykřikl.

„Běž do prdele, Jacei!" vyštěkla. Prošla kolem nechápající Izzy, která se za ní dívala se zdviženým obočím.

„Clarisso!" zavol, ale to už rozrážela dveře a vklouzla do vytvořeného portálu. „Kurva!" bouchl pěstí do skla.

„Tohle milenecká hádka nebyla." poznamenala Isabela. „O co šlo?"

***

Byla tam sama. Chtěla jen prozkoumat budovu, ujistit se, že ho tam najde, ale on našel ji a předal ji do spáru nejvyššího démona. Nazývala se jeho matkou, protože stvořila to monstrum v Sebastianovi. Teď Claryin život visel ve vzduchu, doslova. Démon ji držel pouhou neviditelnou silou ve vzduchu nad okrajem střechy a mohl se kdykoli rozhodnout ji jednoduše pustit. Pak přišla rána. Nezjistila, co způsobilo tu ohlušující ránu, protože najednou ji už nedržela neviditelná ruka a padala dolů do možné smrti. Že by štěstí, to spíš náhodou se dokázala zadrápnout za kachličky jednoho z balkónů, o které narážela. Drápala se nahoru a přece jen se postavila na nohy. Táhla ji pomsta, jindy by tohle nedokázala, to věděla přesně. Sjela pohledem zakrvácené prsty, jen z mnoha další krve na těle. Ani na jedné části těla nechyběla krev - řezné rány, odřeniny do masa, škrábance... Byla ráda, že neřekla Simonovi ani Lukovi, kam má namířeno. Zvedla hlavu ke střeše. Nedopadla moc daleko. Chytila se požárního žebříku a šplhala nahoru. Přehoupla se přes římsu a okamžitě pochopila, co to byl za zvuk. Do budovy vletěly Lovci, Spolek. Přece se dočkal. Teď měla příležitost. Shrábla ze země pohozené ostří a běžela vykonat svůj úkol. Neohlídla se, zjistit, kdo se objevil na střeše a kdo bojuje, jen viděla hrst padlých Lovců kolem jednoho monstra. Tolik jich dokázala jednou ranou zabít, má šanci ona sama?

„Ale sestřičko, copak si se nepoučila?" otočil se na ni s ďábelským úsměvem. Dokázal by se usmát i jinak, kdyby nebyl zvrhlým experimentem otce? „Neměla jsi teď ležet někde na ulici, co?" blýsklo mu v černých očích. Zvedla andělské ostří, připravená k útoku. „Dobře, tak ti to mám předvést znovu." mlaskl a vytáhl hbitým pohybem z opasku meč, z kterého odkapávala krev. Byla to sekunda, ani nepostřehla jakýkoli útok a už ležela o kus dál na zemi. Nemohla zaostřit pohled po uhození do hlavy, ale uslyšela trhající ránu a bubnování do země pod tlakem rozpadajícího se kamení. Mlhavě zachytila červený paprsek, který vyšel od vysoké bílé postavy. Ne hned ji došlo, že kdyby ji někdo nestrhl dolů, ten démonický paprsek by rozcupoval ji samotnou. Zamrkala, aby lépe viděla. Konečně si všimla, kdo ji zachránil před smrtí. Vedle ní si stoupal Jace.