Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola šestá

Melissa se probudila. Trochu ji zarazilo, že v pokoji je tma. To spala tak dlouho? Chvíli jen ležela a dívala se do stropu. Někde uvnitř cítila podivné prázdno. Zdálo se jí o Melanii. Ale hned po probuzení si uvědomila, že už není... Pocházela ta prázdnota odtud? Netušila... Vždycky byla pyšná na to, že je vyrovnaná a sebevědomá. Na to, že si dokáže se vším poradit sama. Nikdy se z ničeho nehroutila. Dokonce ani v době, kdy odešel Garry, Melaniin otec. Ostatní se báli, že se z toho bude hroutit, když se po něm slehla zem. Ale Melissa se po jeho odchodu cítila překvapivě dobře. Znali se pět let. Z toho tři roky byli spolu. Ani po třech letech ale neměli společné bydlení. Scházeli se dvakrát v týdnu večer a trávili spolu jeden den o víkendu. Garry byl velice zaneprázdněný. Minimálně to tvrdil. Melisse takový vztah přestával vyhovovat. Chtěla s ním být víc. To on ale neuměl pochopit, možná to jen nechtěl chápat. A v tu dobu zjistila, že čeká dítě. Vůbec nevěděla, jak mu to říct. A tak nejdřív čekala, až bude mít těhotenství potvrzené lékařem. Pak čekala na vhodnou příležitost. A najednou zjistila, že utekl měsíc a on stále nic netuší. Tak to ze sebe prostě vysypala v restauraci u večeře. A okamžitě věděla, že to není dobré. Poznala to z Garryho reakce. Z jeho výrazu. Z toho, jak se začal potit. Přestože se snažil svoji reakci zmírnit úsměvem, Melissa to na něm poznala. Když přiznala, že si chce děťátko nechat, Garry se zvedl, omluvil se, že o tom musí přemýšlet a odešel. A od té doby ho Melissa neviděla. Pokoušela se mu dovolat, ale nejdřív to nebral, pak byl telefon nedostupný. Nenašla ho ani v jeho bytě, který byl k pronájmu. A tak ho nehledala. Za půl roku se narodila Melanie a její život se úplně změnil. Na Garryho si vzpomněla jen jednou. Když se Melanie narodila, chtěla Melissa, aby věděl, že má dceru. Jeho telefon ale nefungoval. A tak to po několika pokusech vzdala. Šest let nijak nestála o to, aby s ním byla v kontaktu. Skoro na něj nemyslela. A dnes si na něj vzpomněla znovu. Měla by mu dát vědět, co se stalo? Chvíli o tom přemýšlela, ale pak si uvědomila, že ony dvě nebyly nikdy součástí jeho života. Nechtěl je tam. 

Melissa cítila na tvářích slzy. Cítila se hrozně sama. Chtěla domů. Uvědomila si, že ani neví, jak dlouho je v nemocnici. Tři dny? Pět? Týden? Nebo ještě víc? Pamatovala si, že se jednou probudila v noci.Možná dvakrát...  Ale kolik nocí prospala? A co promeškala? Kolik toho zaspala? Zalapala po dechu, když si uvědomila... Pohřeb... Síla toho slova jako by ji zatlačila do postele. Nemohla dýchat. Připadalo jí, že na ni někdo to slovo křičí. Že nemůže myslet na nic jiného. Roztřásla se. Slzy jí stékaly po tvářích mnohem rychleji. Malé holčičky nesmějí mít pohřby! Malé holčičky přece neumírají! Její holčička ale ano. 

„Melanie! Melanie! Pojď k mámě, Melanie!" ani si neuvědomila, že křičí. 

Sestra, která měla noční, rozrazila dveře.

„Paní Smithová, klid. Asi se vám něco zdálo," promluvila konejšivě.

Melissa nereagovala, už ale nekřičela. Sestra zavřela dveře a přešla k její posteli: „Ale no tak, zlatíčko. Klid, jsem tu s vámi," starší žena znala Melisiin stav už z minulé noci. Nerozmýšlela se a ženu na posteli pevně objala.

Melissa se rozvzlykala a sestra ji sevřela ještě pevněji. Pomalu ji hladila po vlasech a mlčela. Za léta svojí praxe věděla, co pomáhá zlomeným duším. Věděla, že jim stačí pouhá přítomnost někoho, kdo jim pomůže nést jejich tíhu. A už před mnoha lety se rozhodla, že namísto tišících léků bude dávat útěchu. Mnohokrát si ověřila, že to funguje. Stejně, jako dnes. Melissa se pomalu uklidňovala. Její vzlyky slábly, tělo se přestávalo třást, ruce křečovitě svírající sesterskou halenu se začaly uvolňovat.

„To je v pořádku, zlatíčko. Jsem tady... A budu tu, dokud mě budete potřebovat," sestra se pomalu odtáhla a rozsvítila malou lampu nad postelí, pak Melissu pohladila po vlasech a posadila se na židli vedle postele.