Blues for two

540 46 12
                                    

Chuuya si už ani nevzpomínal, jak tomu bylo dlouho, co se začal takto scházet s Akutagawou. Mohly to být měsíce, ale klidně i roky. Zdálo se to však jako věčnost.

Prsty lehce pročesával havraní vlasy bledého muže a přitom si tiše pobrukoval společně s melodií písně, která se kradmo linula místností. Slova byla plné bolesti a ryze smutná, avšak z jeho úst zněla čistě a mírumilovně, až Akutagawu mrazilo. V těchto drahých chvílích, v jejich malém světě skládajícího se z tohoto malého pokoje, se vše zdálo o kapku lehčí a poetičtější. I slané slzy zde měly tu schopnost, se proměnit v mdlý leč upřímný úsměv, a bolest srdce se na chvíli stávala příjemným teplem a pohlazením.

Ryuunosuke ucítil vlhkost na své tváři a opatrně k ní vztáhl ruku. Slzy se měnily ve smích, avšak ne dnes, ne teď.

Jeho oči se pozvolna otevřely a hluboce pohlédly na muže, který stále ještě jemně bloudil prsty v jeho vlasech. Ryuu zamrkal. Nebyl to on, komu tentokrát patřily zasmušilé slzy. Byl to Chuuya s žalostnou písní na rtech a jemným výrazem na své tváři.

Nejistě ke staršímu muži vztáhl ruku a svými kostnatými prsty setřel čiré slzy z jeho tváří.
Chuuyův zpěv klidně dozněl, a pokojem se dále linula již jen píseň ochuzena o jeho vlídný doprovod. Akutagawova studená ruka byla uchopena do Chuuyovy teplé a měkké dlaně, která mu přivozovala příjemně hřejivý pocit stejně jako před pár chvílemi jeho hlas.

Jeden druhému se dívali s porozuměním do očí a neslyšně sdíleli jejich neviditelné pouto, které dosud nikdo nedokázal pojmenovat slovy.
Oba byli do jádra zlomení, ačkoliv byli jediní, kteří to jeden o druhém věděli. Přes den temní a neteční jako stín, v noci plni vše pohlcujícího žáru a modrých odstínů žalu. Bylo těžké žít ve světě, ve kterém se pohybovali, avšak bylo ještě těžší najít někoho, kdo by vám v takovém světě porozuměl. Akutagawa nevěděl, jestli to bylo štěstí či náhoda, a Chuuya předpokládal, že ani jedno. Život byl jednoduše smutný dokonce i s tímhle malým kouskem blankytné oblohy.
Avšak i přestože by to nikdo z nich nikdy nevyslovil nahlas, byli jistým způsobem vděční té jedné z mnoha dalších životních strastí, která je dala dohromady. Konec konců oba byli zlomeni tou stejnou osobou.

Píseň byla u konce a jediné, co zbylo, bylo rozprostírající se ticho. Akutagawa se vděčně otřel o Chuuyovu ruku, která opustila jeho vlasy a něžně se přesunula na jeho bledou tvář. Tyto doteky byly těmi, o kterých nechtěl, aby nikdo věděl, nicméně si ani nedokázal představit, že by o ně měl v životě přijít. A ať už jeho povaha byla tvrdá a nedostupná, jak jen chtěla, nedokázal popřít fakt, že Chuuya byl dalším z drobného množství lidí, kteří okusili její jemné stránky. A tak tomu bylo i naopak.

Ryuunosuke opět pozvolna zavřel víčka a opatrně zakryl ruku svého druha, která stále setrvávala na jeho tváři, tou svou. Chuuya se posmutněle usmál a krátce byl vděčný za všechen ten čas, který spolu po nocích trávili v této malé, temné místnosti.

A svou vděčnost mu poprvé zlehka vtiskl do rtů.

Tentokrát se omámený úsměv mihl i na černovláskovo tváři, přičemž jeho ruce Chuuyu přitáhly do hřejivého objetí plného citu, který se stále nikdo z nich neodvážil pojmenovat.
Jejich malý svět byl jediným malým kouskem modré oblohy, kterou znali. Avšak s malými úsměvy a blaživými porozuměními se vždy obloha zdála ještě o něco méně zatažená než doposud... A to bylo zřejmě ve chvílích jako tyto důležité.

Akutagawa si lehl zpátky do klína menšího muže, zatímco se místností rozezněla další skladba. Chvíli hleděl na zrzka s očekáváním v očích, než se jeho rty po chvíli konečně otevřely a Chuuya s důvěrně zavřenými víčky naplnil místnost novými jemnými tóny. Ryuunosuke od něj nemohl odvrátit oči. Zvuk jeho hlasu se jemně dotýkal všeho okolo a nechával černovláska beze slov. Chuuyova píseň zněla spíše jako modlitba prosící o odpuštění a znovuzrození, než cokoliv jiného. Bylo bolestné to poslouchat, avšak přesto i neskutečně krásné. Ryuu si snad poprvé za život přál být daleko od přístavní mafie a života, který mu tak laskavě dal sám Dazai-san. Toužil po tom být volný, šťastný a s lehkým úsměvem poslouchat Chuuyovy písně kdekoliv jinde než v tomto ubohém pokoji, který bude již navěky přesycen smutkem a bolestí.

Je snad smutek poetickou kosou, setínajíci hlavy zaplněné žalem?

Bylo toho tolik, co chtěl v tento moment svému partneru v zármutku říci, nicméně věděl, že poslouchání jeho písně mu zodpoví více otázek, než by jen mohl doufat.

***

Občas se stávalo, že jeden z nich dorazil do jejich temného pokoje, který si brzy dovolovali nazývat domovem, až pozdě k ránu se zakrvavělým oblečením a nešťastnějším výrazem než obvykle. V těchto chvílích nepadala žádná slova a nikdo se o to ani nepokoušel. Pomalu se však stávalo zvykem, že Chuuya téměř pokaždé, když viděl v Ryuunosukeho očích pokleslý výraz, začal zpívat písně, které jim oběma měly nesměle ukázat svět z trochu světlejší stránky, než jaký ho ve skutečnosti znali. Ryuu poslouchal, tiše se snažil zadržet kašel, který ho stále trápil a jemně Chuuyu objímal na důkaz své nevyčíslitelné vděčnosti.

Akutagawa si přál, aby chvíle jako tyto nikdy neskončily...



Všichni moc dobře vědí, že vše jednou končí. Akutagawa přesto však nikdy nepomyslel na to, jaké by to jen bylo, kdyby Chuuyovy písně jednoho dne utichly v netečném a nešťastném tichu.

Nikdy na to nepomyslel, avšak nyní s větrem v zádech sedával u Chuuyova hrobu a tiše mu pěl písně, které Chuuya dříve zpívával jemu. Cítil, že na ničem jiném nezáleží, jen aby duše toho, jehož nechtěl nikdy ztratit, konečně dosáhla zaslouženého klidu. Když měl na jazyku tóny, které tak důvěrně znal, připadal si, jako by dokonce ani teď nebyl nadobro sám. Jeho srdce totiž bilo až příliš rychle na to, aby byla pravda, že ho Chuuya zcela opustil.

Vítr vířící kolem, Akutagawu něžně objímal a chladnými pažemi mu skládal svou vděčnost a tichý soucit. Vzduch voněl sladce a Akutagawa věděl, že dokud bude zpívat Chuuyovy písně, nikdy nebude v hloubi srdce sám a ztracený.

Již navždy bude s Chuuyou spojen tím neviditelným poutem, který již nikdy nebude moct dostat správného pojmenování...

Blues for two (BSD oneshot)Kde žijí příběhy. Začni objevovat