Krutá realita (DOKONČENO)

Co bude dál?

Nastoupila na bus a celou dobu jsem měla nepříjemný pocit, protože vedle mě stál ten mega otravný kluk. ,,Do jaké třídy chodíš?" zeptal se a přerušil ticho. HMM...bože proč se musí pořád ptát? ,,Do prváku" vůbec jsem se nechtěla na něho otočit. ,,Fakt? Já jsem u druháku" řekl a neviděla jsem jeho výraz, protože jsem nechtěla. Kdo se na něho ptal, že odpovídá? Opřela jsem se o okno a dívala se co zajímavého je tam venku.

Najednou jsem se zase ocitla v mém království. Už žádná škola mi v tom nebude bránit. Šla jsem ke stájům a zastavila jsem se u jednoho mého miláčka. Hladila jsem ho a přemýšlela. ,,Chybí mi mamka" přerušila jsem to ticho a koukla na bílého jednorožce. ,,Bylo mi 8...byly jsme v parku a koupily jsme si vanilkou zmrzlinu s čokoládovou polevou. Smály jsme se a pak jsem uslyšela výstřel a mamka....." spustily se mi slzy jedna po druhé. ,,Chybíš mi mami" koukla jsem nahoru do nebe.

,,Tori...vystupujeme!" Chrisův hlas mě probudil. Rychle jsem seskočila z busu a šla jsem směrem domov. ,,Počkej Tori!" zavolal na mě a hned jsem se otočila. Po tom co se stalo ve snu jsem nějak vyměkla-normálně bych ho ignorovala. ,,Co chceš?" unaveně jsem se na něho podívala. ,,Všimnul jsem si, že si brečela, když si spala. Jseš v pořádku?" podíval se na mě s přátelským úsměvem. Teď se cítím, že bych potřebovala podržet. Byla to velká rána, když jsem mamku viděla od krve. Slzy se z očí rozeběhly jako o závod, najednou jsem cítila, že se opírám o Chrisovo tělo. ,,To bude dobrý" uklidňoval mě a hladil mi po zádech. Objetí jsem neměla od toho kdy mi umřela mamka. ,,Chybí mi..." řekla jsem potichu, aby to slyšel jenom on. ,,Kdo?" zeptal se a nepřestával mi hladit po zádech. Upřímně fakt mě to uklidňovalo. ,,Mamka...umřela" objala jsem ho ještě silněji-dívím se, že jsem mu nerozdrtila plíce. ,,Tori...to je mi líto" zašeptal mi do uší.

 Teď si uvědomuju co se právě stalo. Otevřela jsem oči do kořán. Já objala kluka, kterýho znám Pár hodin! Hned jsem se od něho odtrhla a zpustila ze sebe ,,Moc se omlouvám, já nechtěla". ,,Nemusíš...pojď doprovodím tě domů" usmál se na mě. 

Celou cestu jsem mlčela a koukala se do blba. A kladu si otázky typu: Jak jsem ho mohla obejmout? Proč mě začal uklidňovat? Proč jsem to řekla? Zastavila jsem u našeho domu ,,Díky za všechno...ahoj" otočila jsem se a přehrabovala v tašce pro klíče. ,,Tak ahoj...zítra ve škole" odešel a já se na něho koukla. On přede mnou něco tají, protože když odcházel tak začal mít záchvat smíchu. 

Tak tady to máte...já vím, že je to tak nějak smutný, ale nemůžu tam mít všude šťastný chviličky. Doufám, že se nezlobíte. 

Budu moc ráda za like a koment. Díky moc ❤