,,Domů už dojdu sama, nemusíš se bát."usmála jsem se na rudého zrzka a zamávala mu. Tohle bylo snad nejlepší rande, na kterým jsem zatím byla. Snad to někdy zopakujem.
,,Klidně tě doprovodím!"trval na svém.
,,Tak díky, ráda budu mít společnost."uhla jsem pohledem. Mód 'kýčovitá telenovela' zapnut.
,,A co já!? Mou společnost neoceníš?!"model si založil uraženě ruce na hrudi. Zase poletoval. Ten zvuk šustícího peří mě štval. Musela jsem ho ignorovat. Šli jsme mlčky směrem náš dům.
,,Támhle bydlíš?"ukázal Nath na pekárnu. Přikývla jsem. Zůstala jsem zírat na okno mého pokoje. Svítilo se tam! Co tam mamka zas dělá? Snad neuklízí! Beze slova jsem se rozběhla domů. Vždyť jsme jí zakázala u mě uklízet! Co tam mami k sakru děláš!?
,,Marinette! Pozor!"zařval za mnou Nathaniel. Až teď jsem se rozhlédla kolem sebe a kvůli světlům velké dodávky oslepla. Až teď jsem slyšela to nepřetržité troubení a kvílení brzd. V tom mě něco, nebo spíš někdo, odstrčil na stranu. Dopadla jsem na záda a rozkašlala se. Nemohla jsem se pořadně nadechnout, něco mě na hrudi tížilo. A vlastně mě bolelo celé tělo. Adrien se podepřel na rukách a slezl ze mě. To on mě zavalil. To on mě odstrčil.
,,Seš blbá!?! Proč ses sakra nerozhlídla!? Co tě to popadlo!?"zařval mi přímo do obličeje a já se málem pozvracela s toho smradu co mu táhl z pusy. Doma mu jako poděkovaní za záchranu dám žvejkačky. Doufám, že má rád melounový...
,,Marinette!? Jsi v pohodě? Nestalo se ti nic?"přiběhl ke mně Nath. Dodávka nejspíš odjela. Adrien na zrzka zavrčel.
,,Jdi od ní! Kdyby s tebou nešla do toho pitomýho fast foodu, tohle by se nestalo!"prskal jak naježená kočka.
,,On tě neslyší, nech ho..."řekla jsem směrem k blonďákovi.
,,Kdo mě neslyší, fakt se ti nic nestalo? Nemám zavolat sanitku?"zděsil se ještě víc Nath a už vytahoval mobil. Jeho starost mě ohromila. Daleko víc, jak ta Adrienova.
,,Ne, nikoho nevolej, jsem v pohodě... Jen to byl šok..."posadila jsem se.
,,Ukaž, pomůžu ti!"vzal mě hned Nath kolem ramen a pomohl mi na nohy. S rukou stále kolem mých ramen mě dovedl ke dveřím pekárny.
,,Děkuju moc."usmála jsem se na něj trochu ochable.
,,Vážně jsi v pohodě?"
,,Ano, jsem... Nedělej si starosti. Ahoj, zítra ve škole."vzala jsem za kliku a za cinkání zvonku nad dveřma zmizela v pekárně.
,,Na cos sakra myslela? Mohlas bejt mrtvá... Nebýt mě."pořád hrál uraženýho. Protočila jsem očima a vydala se nahoru po schodech. Choval se jak malé děcko, ale ano... Vděčím mu za záchranu. Ale stejně...
,,Je roztomilé, jak se staráš. Fakt ses o mě bál?"ušklíbla jsem se a sledovala jeho reakci.
,,Pff, moc si o sobě nemysli! Mám za úkol tě chranit, když chcípneš ty, chípnu i já!"zamával křídly a tím se dostal nahoru rychlejc než já. Já naopak zklamaně zpomalila. Proč jsem vůbec zklamaná?
,,Pohni!"zařval na mě už ze zhora. Nasadila jsem zas otrávenej face. Vystoupala jsem do bytu a následně do pokoje. Tam už stál Adrien, zády ke mně a zkoumal výhled z pokoje. Ztuhla jsem.
,,A-Adriene?"
,,Co zas?"otočil se.
,,T-tvoje peří!"ukázala jsem s otevřenou pusou na blonďákova křídla. Ten je roztáhl a otáčel hlavou, aby taky viděl to, co já. Při tom pohybu shodil pár věcí ze stolu.
,,Co tam vidíš?"zeptal se podrážděně po chvilce mého mlčení. Pak taky ztuhl. Taky to viděl.
,,Pár pírek..."
,,Zbělalo!"
ČTEŠ
Černé peří
Fanfiction,,Nepůjdeš se mnou na záchod!" ,,Ale půjdu!" ,,Trochu soukromí, úchyle!" Adrien Agreste. Slavný model. Pěkně nafoukaný a rozmazlený model! To má ale jedna osudová autonehoda změnit... A pak je tu Marinette Dupain-Cheng. Na škole velmi žádaná holka...