Mezi čtyřma očima

HENCHIE

Jednoho krásného dne se Henrik jen tak procházel po Bradavickém hradě. Byl výkend a on zrovna vyjímečně neměl žádnou hodinu. Byl hluboce ponořen do svých myšlenek že si ani nevšiml že došel až jezeru. Bradavické jezero bylo nádherně zamrzlé. Aby ne, když venku mrzlo. Jenže to mu ani tak nevadilo. Myslel jen na jednu věc. Nebo spíše na jednoho člověka. Ano, byl to on, byl to Archie Thiers na koho myslel. Tenhle kluk se stal jeho nejlepším kamarádem, ale poslední dobou už to nebylo to pevné kamarádství jako dřív. Už se spolu nebavili tak často a Archie se dokonce odhlásil z některých hodin, na které chodili společně. Henrik cítil něco opravdu divného. Jeho mysl zaplavovali nepěkné vzpomínky na včerejší večer, kdy se kvůli tomu dokonce s Archiem pohádali. Když si Henrik vzpomněl na tuto nepříjemnou událost, něco ho zabolelo u srdce. Nedokázal to identifikovat. Nikdy předtím takový pocit necítil. Věděl jen že s ním není něco v pořádku. Proto se zvedl a zamířil zpět do hradu. Mířil k člověku, který mu dokáže pomoct snad se vším, k Jasonovi.

Jason zrovna seděl v akustické místnosti a možná by i něco hrál, kdyby ho Henrik nevyrušil svou přítomností. Jasoň tedy zvedl hlavu od kytary a stačil jí k Henrikovi.

"Ahoj Henriku, potřebuješ něco?"

"Jasone, mám problém..."

Povzdechl si Henrik a posadil se vedle Jasona. Následně mu řekl všechno co se mezi ním a Archiem událo za poslední týden.

"Já už nevím co mám dělat! Pokaždé když na něj myslím, tak, tak...mám takový zvláštní pocit bezpečí a hlavně mě to že jsme se pohádali....bolí tady..."

Henrik ukázal na levou stranu svého hrudníku a podíval se na Jasona. Jason si ho pohledem přeměřil a povzdechl si. Položil mu ruku na rameno a pronesl k němu pár slov.

"Henriku, s tímhle pocitem ti já nemůžu pomoct. Sám musíš dojít k odpovědi a sám si uvědomit co cítíš."

Tohle byla asi první inteligentní věta, kterou Jason za svůj život pronesl a tak se na něj Henrik docela udiveně díval. Potom tedy Henrik vstal a se sklopenou hlavou, která stále byla zamořena nezodpověznými otázkami se vydal znovu k jezeru. Posadil se do bílého sněhu a znovu začal přemýšlet o tom zvláštním pocitu. Na chvilku ho napadlo jestli to není láska, ale to ihned zavrhl. Láska mezi dvěma "muži" není normální. Touhle větou se pro jistotu v mysli uklidňoval, ale cosi v malikém kousku jeho mysli mu naznačovalo že to asi není úplně vyloučitelná možnost.

Okamžitě zavrtěl hlavou, aby tuhle myšlenku dostal ven. Odtrhl zrak od zamrzlé ho jezera a teprve teď si uvědomil že tady asi seděl trochu déle než měl. Už byla tma a na nebi září pár hvězd. Henrik přerušil proud myšlenek o Archiem a zvednul se ze země. Až teď si uvědomil jaká je mu zima a jak ho všechno bolí. Pomalým krokem se tedy vydal zpět do kolejní místnosti Nebelvíru a zamířil rovnou do pánských ložnic. Když konečně vyšel schody, rovnou sebou švihl do postele a ani se neobtěžoval s převlíkáním. S otevřenýma očima přemýšlel a přitom zaujatě hleděl přímo nad sebe. Myšlenky, ať se snažil jak chtěl, se mu vždy stočily k onomu Havraspárskému studentovi s božský a modrýma očima a nádhernýma a hebkýma vlasama. Henrik si blaženě povzdechl a na tváři měl zasněný výraz. Vybavil si Archieho krásnou a roztomilou tvář s jeho typickým úsmevěm a halvně těma dokonalými očima nebesky modré barvy. Henrik se maličko začervenal, ale potom se vzpamatoval. Došlo mu to. Už mu vše bylo jasné. Zamiloval se do něj. Henrik Harden, TEN Henrik, který je pořád veselý a nikdy si nikoho nenajde se zamiloval. Zamiloval se do kluka, který byl jeho nejlepším kamarádem. Zamiloval se do kluka s božský a modrýma očima. Zamiloval se do Archieho Thierse!

Henrik zalapal po dechu a natáhl jednu ruku před sebe. Začal si sám sebe prohlížet a když zjistil, že si s nikým těla nevyměnil, povzdechl si a zavřel oči.

„Třeba je to jen nějaký sen..."

Říkal si a křečovitě se držel prostěradla. Naštěstí jeho splubydlící už spali a tak tam bylo jinak naprosté ticho s vyjímkou občasného chrápání. Díky vyčerpání a hlavně díky tmě a tichu, nakonec Henrik usnul.

Ráno se probudil poměrně pozdě. No poměrně, byl už čas oběda, ale to vynecháme a přesuneme se o pár hodin později, protože kromě fakt těžkého přemýšlení se nic zajímavého co by stálo za můj drahocenný čas a slova, se nestalo.

Henrik si zrovna četl dopis, který mu přinesla jeho sova. Byl to dopis od Archieho. Stálo v něm spoustu zajímavých věcí a Henrik na to hleděl s otevřenou pusou

Ahoj Henriku,
Potřebuji si s tebou velmi vážně promluvit a to pouze mezi čtyřma očima. Musím ti říct něco velmi důležitého. Sejdeme se při západu slunce u jezera.

S pozdravem tvůj kámoš

Archie

Henrik na malou chvilku zadoufal, že by možná měl Archie stejný problém jako on, ale potom co dočetl poslední slova dopisu, to zamítl a ještě jednou pohledem přelétl slova tvůj kámoš, z toho ho bolestivě píchlo u srdce. Vzal tedy dopis a pečlivě ho složil.Následně si ho vložil do kapsy u kalhot a rozešel se pryč.

Nějakou chvilku jen tak bez úplně bloudil po chodbách Bradavického hradu, ale potom se tedy odhodlal jít k jezeru. V tuhle dobu tam nikdo nebude. Nejen že je venku moc velká zima, ale v tuhle dobu začínám i večeře. Když Henrik konečně zahlédl jezero, nikde Archieho neviděl. Popošel ještě blíž a nakonec ho něco stáhlo stranou. To něco byl Archie. Henrik okamžitě zrudl, ale vší silou se to snažil zamaskovat.

"Henriku?"

Zeptal se ho nervózně Archie a pomalu si skouskl spodní ret.

"Ano?"

Odpověděl ještě nervózněji Henrik a s myšlenkou jak je Archie roztomilej, nabraly jeho tváře ještě rudější odstín než měly doposud.

"Musíme si promluvit."

Tahle věta Henrika zaskočila, ale nic nenamítal, jen poslušně seděl a poslouchal. Přesně jako beránek.

"Henriku, já...je to pro mě těžké, ale omlouvám se ti za všechno. Nechtěl jsem se pohádat. Nedokážu žít bez tebe a... tohle všechno jsem udělal kvůli tobě."

Až teď Henrikovi vlastně došlo že sedí na dece a že mu není zima. Okolní oblast byla opatřena nějakým kouzlem na zahřátí. Henrik se usmál.

"Archie, já se ti taky moc omlouvám a nevím co to do mě vjelo. Nechtěl jsem ti ublížit. Já..já ti musím dokázat že prostě už dál nemůžu!"

Henrik se nahnul k Archiemu a spojil jejich rty v jedno. Dal to toho všechny svoje city a lásku k Archiemu. Archie byl zprvu zaražený, ale potom začal spolupracovat a pohybovat rty do rytmu těch Henrikovích. Henrik povalil Archieho na zem a jednou rukou mu zajel pod košili.

"Miluju te Archie!"

"I já tebe, Henriku!"

Co jsem to sakra napsala? Ehm... no jednorázovka HENCHIE :D

Emily