Burn it All

Kapitola 2.

Předem moc děkuji mé velmi dobré kamarádce, za to že mě opět inspirovala k napsání této kapitoly a k celkovému pokračování tohoto příběhu. Děkuju! ❤️ klara_MMAaJudo

Cítili jste se někdy jako by se okolní svět zastavil a vy jediní můžete vnímat zamražené věci a lidi kolem vás? Je to jako by někdo chtěl aby jsme si poradně všimli věcí, kterých si při běžném životě ani nevšimneme. Prostě je přehlížíme a ani o tom nevíme. Kupříkladu jdete po ulici, automaticky registrujte jak okolo vás lidé procházejí, všimněte si, že "ta vysoká dáma" měla blonďaté vlasy, červený kostýmek a dívala se na vás velmi povrchně. Z čehož usoudíte, že si udělala urychlenou představu, kterou k vám přiřadila. Vy si automaticky řeknete něco ve stylu; Co jí sakra je...? Nedíváte se na okolní lidi, kteří okolo vás v tu samou chvilku projdou, protože jste samozřejmě upoutáni na Tuto dámu, a proto si kupříkladu vůbec nevšimnete, že těsně za vámi šel tzv. kapsář, který vám právě z peněženky, kterou jste měli ve své kabelce, vybral všechny peníze. Tudíž naše dáma se nedívala na nás, ale na kapsáře, který nás okradl. Z čehož tedy rovnou můžeme usoudit, že dáma není tak dobrý člověk, ale to jsme si mysleli už předtím. Mohla nás alespoň upozornit, že.
Čímž chci říct, že když se vám svět "zastaví", je to všechno jiné. Kdyby se svět "zastavil" ve chvíli kdy si říkáme; Co jí sakra je...?, mohli bychom si všimnout faktů, které jsme přehlédli. Ale to už odcházím od tématu. Jen jsem tím chtěla říct, že to samé se stalo i mě. A to přesně v tu chvíli, kdy jsem se začala unášet na vlnách v jeho nádherně modrých očích. 

* * *

Rychle jsem zamrkala a prudce nadechla. Odtrhla jsem oči od oceánu vln a poradně si ho prohlédla. Byl to brunet, na rtech které byly jen tak mimochodem dokonale tvarované, se tvořil ustaraný výraz spolu se svraštěným obočím. Vystouplé lícní kosti a to co mě vždy fascinuje: ohryzek. Byl jako anděl.
Z mého uvažování nad jeho dokonalostí mě vytrhnout hlas: ,,-šíte mě?"
Překvapeně jsem zamrkala a zaostřila na něj. ,,prosím?" Optala jsem se.
,,ach promiňte mi, jen to vypadalo jako by jste byla vzhůru, ale nevnímala..." odpověděl muž.
,,ah, tak to je velmi pravděpodobné, stává se mi to..." řekla jsem poněkud zahanbeně.
,,Ale teď mě vnímáte, že." Zavtipkoval. Mě začaly cukat koutky a začala jsem se smát na svůj vlastní úkor.
,,Jsem William, těší mě!" Usmál se na mě pan William. Nápřáhla jsem ruku a potřásla s ní.
,,Těší mě, pane Williame" pokusila jsem se o svůj již etiketou naučený úsměv.
,,prosím jen Will" pousmál se. Lehce jsem přikývla a ačkoliv jsem musela uznat, že nerada -z čehož se mi naháněla hrůza-, jsem se otočila k odchodu. Nemohu si dovolit, aby někdo poznal kdo jsem a to zvláště ne v takové situaci, ve které se právě nacházím... Kdyby se moje záchvaty a vidiny dostali na veřejnost, má rodina by byla v problémech. Už tak nás veřejnost sleduje téměř na každém kroku a to hlavně po jejím úmrtí.
Udělala jsem krok vpřed a chtěla odejít pryč, když mě v pohybu zastavily prsty obmotané kolem mého zápěstí. To mě donutilo se otočit a podívat se mu do teď ledově modrých očí.
,,Mohl bych alespoň znát vaše jméno?"
V tu chvíli jsem zazmatkovala. Jestli mu prozradím své jméno a on je někdo, kdo třeba ví co jsem zač, mohlo by mě to dostat do problémů.
,,hele, já jsem... nikdo, dnes jsi mě tu neviděl a... nic se nestalo. Bude to pro nás oba lepší." Odpověděla jsem mu. Vytrhla jsem se z jeho sevření a pospíchala od něj pryč. Už teď mě beztak musí hledat nejméně padesát policistů a všichni naši bodyguardi.
* * *
Vyšla jsem ze zapadlé postranní uličky, někde v centru New Yorku a vydala se k nejbližšímu vstupu do metra. Jakmile jsem se odvážila poohlédnouta za sebe, mohla jsem uvidět policijní hlídku, která po mě pátrala. Ale já nechtěla aby mě k nám domů dovezla nějaká hlídka. Jakmile by nějaký náhodný novinář, který by věděl kdo jsem a viděl že nasedám do policejního auta, určitě by z toho udělal prikrášlenou žhavou novinku do newyorských novin. Proto jsem se zozhodla, že raději pojedu metrem, a pak půjdu domů pěšky.
  A tak jsem vešla do vstupu do metra a vydala se vstříc cestě domů.

Druhá kapitola je zde a to že jsem jí vydala až někdy po půl roce, nebudu snad ani nijak zvlášť komentovat. Jen se prostě omlouvám. ❤️