they don't know about us x lrh | CZ |

31

17/10/2016 – Sydney, Austrálie, pohled Roxy

"Princezno, vstávej," slyšela jsem chraplavý hlas, ale místo toho, abych otevřela oči, jsem se pouze převalila na bok. Zaslechla jsem hlasité povzdechnutí, načež jsem zacítila chlad.

"Vrať mi tu přikrývku," zahuhňala jsem do polštáře otráveně.

"Říkal jsem ti, že se ti nebude chtít vstávat," ušklíbl se nade mnou Luke, přičemž mi konečky prstů přejížděl jemně po nahých zádech. Párkrát jsem zamrkala, abych si zvykla na sluneční světlo, které se nám i skrze závěsy probojovalo do pokoje.

"Kolik je?" pohladila jsem ho jemně po ruce. Měl výrazné kruhy pod očima, ale i přesto se mu na tváři zračil úsměv. Což bylo neobvyklé, Luke opravdu nebyl ranní ptáče.

"Sedm," pokrčil rameny. "Za tři hodiny nám to letí."

"Vidíš? Mohla jsem ještě hodinu spát," zakňučela jsem se svraštěným obočím.

"Celkově jsme mohli spát oba ještě tak o hodinu déle, ale v noci byl někdo neodbytný," políbil mě na odhalené rameno, než vstal a zamířil ke skříni, ze které vytáhl jeho černé triko, které mi hodil.

"A někdo mi jednoduše nemohl odolat," přetáhla jsem si triko přes hlavu a klekla si na kraj postele. Luke ke mně s úšklebkem přistoupil, načež se ke mně trochu sklonil, aby mě mohl políbit.

"Tobě nikdy nejde odolat," zasmál se tlumeně proti mým rtům, než se odtáhl a vyšel z ložnice. S přihlouplým úsměvem na tváři jsem šla za ním až do kuchyně, kde nás na stole už čekala připravená snídaně.

"Původně jsem ti jí chtěl donést do postele, ale..." nechal větu doznít do prázdna.

"To je v pohodě," políbila jsem ho v rychlosti na tvář, načež jsem se mlsně pustila do toastů. Jakmile jsem dojedla, natáhla jsem se po mobilu, který ležel na stole, a zapnula si připojení k internetu.

Okamžitě mi naskákala spousta upozornění na všech možných sociálních sítích. Jako první jsem najela na instagram, kde jsem byla označená hned na několika fotkách ze svatby, které přidali buď kluci, nebo příbuzní našich rodin. Jednu dokonce stihl už přidat i Luke.

Tu jednu, kde jsme si zrovna dávali náš novomanželský polibek. S úsměvem jsem k ní napsala srdíčko, ignorujíc neslušné komentáře fanoušků.

Podívala jsem se na Luka, který na mě hleděl s jiskřičkami v očích, a znovu jsem se musela usmát. Byla jsem šťastná a to štěstí mi nikdo nemohl vzít.

***

Stáhla jsem se kapuci šedé mikiny co nejníže, abych se vyhnula pohledům všech otravných novinářů, kteří nás stihli obklíčit. Luke si mě jednou rukou tiskl blízko k sobě a ve druhé držel svůj černý kufr. Před námi šel jeden z ochranářů, který nesl ten můj, a vedl nás do skromné odbavovací místnosti, kde nebylo ani živáčka, krom pár zaměstnanců. Nebylo tam ani živáčka z toho důvodu, že tahle místnost byla určena pro lidi, kteří stejně jako i Luke, nemohli jít mezi lidi, bez toho aniž by je někdo nepoznal.

"Přísahám, že na tohle si ještě dlouho nezvyknu," vydechla jsem, když jsme se posadili do pohodlných sedaček kousek od personálu, který nám raději nevěnoval žádnou pozornost. Možná si na to ani nebudeš muset zvykat, milá Roxy. 

"Dneska to byl takový zmatek jenom kvůli té svatbě," chytl mě Luke za ruku, přičemž prstem přejel po prstýncích, které mi zdobily ruku.

"Já vím," připustila jsem, stahujíc si kapuci z hlavy. Volnou rukou jsem si prohrábla vlasy, načež jsem si položila hlavu na Lukovo rameno. "Je zvláštní být vdaná."