Mel & Khiel

Když si cizinec pohrává s mým srdcem, skončí to zle.

Sedím v lavici. Je šestá hodina, za chvíli už to tu skončí.

Do hlav se mi strefují zmuchlané papírky, kapesníky a vše možné. Ignoruji to a svou tužkou si dál čmárám depresivní obrázky do sešitku na dějepis.

Slyším kroky. Někdo vstoupí do dveří třídy, házení náhle přestane. Vzhlédnu se stejně smutným výrazem, který jsem si držela doposud ke dveřím, odkud mi svůj pohled věnuje mladý kluk, přibližně mého věku. Vypadá vyšší, má krátké černé vlasy a zdá se, že i černou linku pod okem. Nijak si ho nevšímám.

Ale on si přisedne.

,,Ahoj. Melody, že?" prohodí.

,,Ahoj, jo. Co seš zač?"

Zasměje se. ,,Jsem tu nový, Khiel, rád Tě poznávám, Melody." Od tohoto momentu už mě jinak neoslovil.

,,Pěkný jméno."

,,Já vím, díky, Melody. Zajdeme spolu na oběd? Máš hlad?" nabídl velkoryse.

,,Hlad nemám. Ale ... Půjdu." Usmál se, bylo mu jasné, proč s ním půjdu. A kvůli jídlu zadarmo to opravdu nebylo.

Přinesl mi tácek s jídlem. Byl na něm kuřecí wrap, cola a jablko.

,,Proč vlastně nosíš tu linku?" nedalo mi to a zeptala jsem se.

,,A proč ne? Mám být jako každý jiný?"

,,Khieli ..."

,,Rád bych Tě pozval do kina, Melody. Dnes večer. Ale ne do obyčejného kina, do takového, odkud můžeš koukat na film z auta."

,,Ty máš auto?"

Neodpověděl. Trochu se pousmál a opravdu nepatrně zdvihl levé obočí. Také jsem se usmála.

,,Pěkný. Ale nejdu," odsekla jsem.

,,Proč?"

,,Mám toho hodně ..."

,,Do školy. Jasně."

,,Promiň, fakt to nejde. Ozvu se Ti ... pozdějc. Hezký večer, Khielsi."

,,Jsem Khiel," poznamenal a usmál se. ,,Dobrou noc, Melody."