I Love You Fred Weasley!

{9}

Ráno jsem se probudil velmi brzy. Bylo asi pět hodin a mě se už nechtělo spát. Otevřel jsem kufr a vytáhl výtisk posledního denního věštce. Byl tam článek o famfrpálu a o Brumbálově smrti. Vlastně mě tam nic nezaujalo. Hodil jsem ho tedy zpět do nepořádku ve svém zavazadle a unaveně si protřel oči. Nebyl jsem psychicky unavený, ale fyzicky. A tak jsem zamhouřil oči proti své vůli. Probudil mě až dívčí hlas.

,,U Merlinových vousů, ty ještě spíš?" Divila se Lily.

,, Neumíš klepat?" Odpověděl jsem jí otázkou.

,,Klepala jsem, ale tys to neslyšel." Usmála se.

,, Dobře, ale když spím, tak mě nemáš rušit." Protestoval jsem.

,,U kentauřího kopyta, Frede, je osm hodin a v devět nám jede vlak." Durdila se rudovláska.

,,A co to vyšetřování s Clarou?" Divil jsem se. Tam jsme totiž měli jít dnes odpoledne a do Bradavic jet až zítra o den zpožděně.

,,To se zrušilo," zachmuřila se dívka.

,,Jak to?" Posadil jsem se údivem na posteli.

,,Zjistilo se, že to spáchali vlastně Clařini rodiče. Řekli Bellatrix, kde Clara je. Bellatrix na ni měla políčeno už déle, s tím se mi svěřila už loni ve škole, měla totiž co do činění s nějakým Ty víš koho plánem." Dokončila proslov.

,,Myslíš Voldemorta?" Zeptal jsem se a Lily sebou při zaznění jeho jména trhla.

,,Ano, přesně toho." Podívala se mi do očí. A snažila se skrýt strach, který z jejích očí přímo sršel. Ušklíbl jsem se.

,,Dej mi deset minut," řekl jsem. A Lily za sebou práskla dveřmi.

Musel jsem se rychle pustit do práce, všude byl nepořádek a já se musel za deset minut zbalit. Oblékl jsem si čisté džíny a červené tričko, rukou si projel vlasy, do pusy, místo kartáčků jsem si dal mátovou žvýkačku a rychle začal házet věci do kufru. Ještě že byl velikostně upravený. Za devět minut padesát devět sekund jsem stál před pokojem. Lily zrovna četla nějakou knížku, když jsem si nahlas odkašlal.

,,Jsem tady, přesně na čas." Sebevědomě jsem si ji změřil pohledem.

,,Toho si cením, ale nechybí ti něco?" Prohlížela si mě zkoumavým pohledem.

,,Jsem si naprosto jíst, že ne." Teď už byl můj úsměv široký až k uším. Ona se neudržela a začala se smát.

,, Podívej se na svoje nohy." Koktala mezi smíchem. Shlédl jsem na své končetiny a vylekaně sebou trhl. Měl jsem růžové papuče s prasátky, co mi dal z legrace George k mým patnáctinám. Začal jsem se smát. Opravdu jsem se zapomněl přezout? Lily brečela smíchy a tak jsem si bleskurychle obul tenisky.

,, Máš s něčím problém mladá dámo?" Šinbalsky jsem se šklebil.

,,Nene," snažila se rudovláska chytit dech.

Poté jsme konečně vyrazili k nádraží King's Cross, kde bylo mně již dobře známé nástupiště devět a tři čtvrtě. Jeli jsme mudlovským autobusem. Lily si naštěstí věděla rady, a tak nám opatřila ty kousky papíru, považujíc je za jízdenky. Seděli jsme na předním sedadle blízko u řidiče. Vedle nás stál pán v černém dlouhém kabátě, jakoby nebylo teplé září s dvaceti pěti stupni. Autobus hlasitě drncal po nerovnostech Londýnských cest a mě se chtělo spát. Anglické autobusy mě ukolébaly ke spánku.

Probudil mě však tlak pod krkem. Otevřel jsem bleskově oči a uviděl tři věci. Vyděšenou Lily. Smrtijedí masku a hůlku, která nemilosrdně tlačila na můj krk. Jsem v háji. Nemůžu se před těmi mudly bránit kouzly natož pak Lily a ani nevím, jestli bych to vůbec zvládl. Budu muset ryskovat.