I Hope, Potter [HP FF]

2.

Přátelé, tuhletu kapitolku věnuji jedné naprosto úžasné princezně, která mi vždycy dodá chuť psat MakyChramostova ♥♥
------------------

„Buď silný” špitla zlomeně blonďatá žena a své drobné krůčky otočila směrem ke stolu, kde ji již nervózně čekala ta beznosá nestvůra.

Kdyby mohla, vyrvala by mu srdce z těla, ale moc dobře věděla, že jakmile se k němu přiblíží více, než by bylo zdrávo, uštědřil by jí jednu malou neprominutelnou kletbičku. Vlastně by jí to ani nějak moc nevadilo, jelikož život, jaký momentálně vedla, by se dal asi těžko přirovnat k životu, který by si člověk chtěl na plno užít, ale neztrácela naději. Naději ve formě svého syna, a i to ji chtěl Voldemort vzít.

„Draco, přistup blíže...” vydecho to monstrum a rukou jemně poukázalo na místo vedle sebe. Všichni přítomní věděli, co bude následovat, ale nikdo se neodvážil proti barbarskému zahození jednoho nevinného života ani hlesnout.

Mladý muž zlomeně pohlédl na oba své rodiček, které by teď nejraději proklel tou nejhorší kletbou, jaká by mu přišla na mysl. To oni mohli za vše, čím si kdy musel projít. Nikdy by si nepřál, aby se jeho osud začal ubírat tímto směrem. Nestál o všechno to utrpení, jaké mu otcova hamižnost a podlézavost způsobovala. Nestál o pozornost, která se mu jako nejmladšímu z Malfoyům dostávala. Tak moc by si přál, aby mohl roztáhnou křídla a odletět co možná neejdál.

S každým krokem, který učinil směrem k Pánu Zla se ho zmocňova čím dál tím větší bolest a nejistota nad životem. Stačil jeden špatný pohled nebo pohyb a jeho trápení končí. Vlastně by mu to ani moc nevadilo, na nikom, koho by tu zanechal by mu nezáleželo. Bylo by mu jedno, jak by si po jeho smrti počínali, nebo jak moc by truchlili, ikdyž pochyboval, že by někomu chyběl. Tito lidé ho dostali sem. Do této situace ho dostali jen oni.

„Jsi připraven stát se jedním z nás?” prolomil děsivé ticho. Vlastné ani nečekal, že by mu Draco odpověděl. O jeho odpověď nestál. Vlastně skoro ani neznal jeho jméno. Byl to vlastné jen syn té podlé blonďaté krysy, u které nevíte, kdy se k vám otočí zády.

Draco chtěl řvát. Chtěl se vyřvat na všechny, kteří tu jen tak sedí a přihlíží na to, jak ta zrůda ničí další život. Dlaší nevinný život. Jeho život. Čím se tak moc provinil, že ho teď osud tak moc trestá?! Co udělal tak hrozného?! Proč by měl trpět za chyby jeho otce?! Proc by měl trpět?!

Dlouhou chvíli rozmýšlel, jestli by mu teoreticky stálo za bolest položit život, ale nakonec vše zavrhl. Neměl sílu na to, aby se dokázal vzepřít tomu nejmocnějšímu kouzelníkovi, jaký kdy existoval. Nakonec však sklopil hlavu a jako jedna ze stovek dalších ovcí se rozhodl příjmout vše, co mu za zrůda do života nachystá.

„Ano...” vydechl mladý blonďáček a zlomeně ze sebe vypravil bolestivý nádech. Věděl, co se chystá to monstrum udělat s jeho životaem, ale i tak nedokázal nic udělat.

Pán Zla ledově pohlédl na zlomeného chlapce a hakmile shledal jeho mentální situaci za zoufalou, šťastně se pousmál. Pro něj samotného to byla jen další výhra. Jen další zničený život.

„Ruku” štěkl po Dracovi, který se zaleknutím příkaz uposlechl. Počítal si vteřiny, kdy je mladý blonďák ještě volný. Tak moc se těšil, až ho bude moct terorizovat, jako všechny ostatní v této místnosti. Přál si mu způsobovat neskutečnou bolest. Přál si, aby Draco již navždy vydechl.

„Morsmordre” špitl Pán Zla a znovu začal pociťovat, jak ho naplňuje úžasný poci. Pocit vyvolaný bolestí a utrpením osoby, která sama sváděla neuvěřitelný boj sama se sebou. Tak moc by si přál dohnat rozpoloceného chlapce mnohem dál. Chtěl by ho naprosto zničit.

Moc dobře viděl, že Draco není jako ostatní. On nebyl jen bezduchou hračkou jako všichni v této místnosti. Draco věřil. Věřil, že jednou se to vše vrátí do starých dobrých kolejí. Věřil, že se jednou někomu podaří zabít tu zrůdu. Věřil v Pottera. Sice se snažil, aby se jeho vnitřní pocity držely pod pokličkou, jelikož bylo zřejmé, že si uvědomoval, jak malou cenu má pro všechny jeho život.

Alabastrovou ruku proklala nesesitelná bolest, která mladého chlapce málem domnutil vykřiknout. Bylo to tak nesnesitelé, jakoby mu ta bolest kradla duši. Nemohl ale dělat nic, jen stát a tvářit se velmi spokojeně.

Trvalo to jen pár vteřin, ale pro oba bezprostřední účastníky to bylo téněř nekonečné. Pro jednoho z nich nekonečná bolest, pro druhého nekonečné štěstí. Jakoby lamal proutek, který se snaží vší silou zpevnit, ale všichni okolo již dávno vědí, ajk moc je slabý. Jak moc je bezmocný.

Konečně vše ustálo.

Pán Zla konečně stáhnul svůj proutek bolesti z bělostné kůže. Možná to tím pro někoho zkončilo, ale pro mladého blondýna tím vše začíná. Teď byl jedním z nich. Teď byl Smrtijedem. Teď ho k Pánu Zl vázalo něco víc, než jen rodiče.

-------------
Tak jo, dneska je to o něco kratší, ale trochu mě opouští chutě do psaní...No, snad se toho zbavím, aby tahle kniha nedopadka jako minulé...tři knihy, které již nikdo nenajde:D
Takže mi padejte zvednjout  sebevědomí do komentářů:D Hned!!!