Láska na ledě ❤ (Příběh hokejistky)

Den s velkým "D"

Ode dne, kdy jsem byla naposled s Dereckem uplynuly už tři dny.
Byl čtvrtek a zítra jsem už měla letět daleko odsud.
Je to až neuvěřitelné, že za nějakých 48 hodin budu někde jinde. Někde, kde to vůbec neznám. A taky nikoho neznám.. Nikdy jsem ani nebyla ten typ, co se s každým hned baví.
S Tarou jsem se třeba seznámila ve školce, když za mnou přišla s tím, že by si se mnou chtěla hrát a tak.
Prostě ostatní musí udělat první krok, protože já toho nejsem schopná.
Vůbec, ale vůbec nejsem.

Čtvrtek utekl velmi rychle a to taky díky tomu, že jsem dobalovali poslední kusy nábytku a vlastně už byl dům skoro prázdný.

Je pátek. Den s velkým "D".
Dneska jsem chtěla den strávit s Tarou a s Dereckem, ale ten nemohl..
Popravdě mě to docela mrzelo, ale zase si říkám, že bych to loučení s ním nedala. Jsem taky zvědavá, jak to zvládnu s Tarou.

Už dopředu vím, že to nezvládneme. Obě to nedáme prostě. Byla to moje nejlepší kamarádka už od školky a nikdy jsem se s nikým jiným moc nebavila. A ona také ne.
Sice měla ještě pár kamarádek a kámošů, ale já byla vždycky ta, na prvním místě. Prostě její nejlepší kamarádka. Navždy.
I po odstěhování ji budu chtít občas navštívit a taky jsme si domluvili, že si budeme volat, taky videohovory a tak. Prostě všechno možné :D

Pátek odpoledne

Dokončujeme balení a večer odlétáme pryč. Navždy asi ne, ale dokud nebudu mít na letenky, tak se tu jen tak neobjevím.
Tara je tu už od rána a pořád vzpomínáme. Třeba to, jak jsme obě skákali po dešti do kaluží a jednou mě do ní Tara naschvál strčila. Taky naše nezapomenutelné zážitky spojené s oslavami, kluby, prostě vlastně úplně všechno od školky po dnešní den.
Smějeme se skoro každé hlouposti, kterou jsme provedli.
Škádleni spolužáků, opilá Tara, ale taky i já, pak třeba i naše pranky na lidi.
Prostě je toho hrozně moc, co jsme spolu prožili. Žádné slovo to nemůže vyjádřit.

Už máme všechny věci sbalené a už jen čekáme na hodinu odjezdu. Stále si s Tarou povídáme a teď už je to vlastně o všem. Už to nejsou jen vzpomínky, ale třeba i co jsme dělali, škola a takové ty typické řeči.
Začali jsme se bavit i o tom, jak to tam bude vypadat, jestli tam budou hezcí kluci, jestli bude škola v pohodě a prostě jsme celkově řešili co se bude dít dál.

Rodiče už nás volají, abychom si všechno dobalili a abychom to už odnesli. Za hodinu budeme odjíždět na letiště.
Dobalili jsme jeste nějaké drobnosti. Sbalili si něco do letadla a tak. Všechny věci jsme odnesli a teď už jen všichni očekáváme na tu hodinu.
Marcus se loučil se svým nejlepším kamarádem Maxem a taky ještě s Peterem a já jsem se loučila s Tarou.
Bylo to dlouhé loučení a neobešlo se to ani bez objímání a nějakých slz.

Nasedli jsme do auta, zapnuli si pásy a mohlo se vyrazit.
Auto vyjelo a já ještě naposledy pohlédla na tento dům. Před domem ještě stáli Peter,Max a Tara a všichni nám mávali.
Taře jsem ještě před odjezdem řekla, že jakmile si vydělám na letenku, tak hned přiletím.

Jeli jsme zhruba půl hodinky a pak jsme zde nechali auto a vzali jsme si naše nejdůležitější zavazadla.
Šli jsme na letiště, hledali a pak jsme nakonec nasedli.
Teď už sedím v letadle a to se připravuje ke vzletu. Beru si sluchátka a jelikož poletíme pár hodin, tak půjdu spát...

Sobota ráno

"Vstávej Kate" slyším mamku, jak na mě volá a lehce mnou třese.
"Už jsme tady, za chvíli budeme přistávat" dodala.
V tu chvíli jsem se už lehce probrala a koukla jsem, jak letadlo přistávalo.
Venku svítilo sluníčko a vypadalo to, že tu bude větší horko než u nás.
Přistáli jsme, došli si pro zavazadla a vyšli jsme z letiště ven. Jelikož tu Marcus asi moc dlouho nebude, tak se tu jen zdrží a pak zřejmě odjede na druhou stranu od San Francisca.

Vzali jsme si auto a odjeli jsme. Jeli jsme už skoro hodinu. Taková doba.
Auto zastavilo. Já jsem se probrala a koukla se z okénka ven.
Stáli jsme před krásným velkým barákem. Možná to dokonce nebyl barák, ale rovnou vila podle velikosti.
Rodiče nám pomohli s přemístěním věcí a táta pak musel odjet. Na druhý konec San Francisca. Takže tu je jen na chvíli. Pomohl nám, pak se s námi pořádně rozloučil a odjel.
Už jsme tu zbyli jen já, Marcus a mamka. Když jsem vešla do svého nového pokoje, tak to snad nebyl pokoj... Byl to velký prostor. Něco jako byt. Měla jsem tu velký prostor a ještě jsem měla svojí koupelnu se sprchou a i s vanou a s WC.
Už jsem si rozvrhla, co kde budu mít.
Hned jak se vejde do pokoje, tak naproti, na druhém končí bude postel, napravo budu mít stolek a tyhle věci a pak nalevo bude šatna. Vchod do koupelny je vlevo ode dveří.

Po dvou dnech jsem měla už vše vybalené a taky už vše bylo na svém novém místě.
Vlastně už všichni měli vybaleno a tak jsme tu ještě pár dní vše dodělávali a tak. Dojeli jsme i dokoupit různé věci a taky nakoupit.

Nákupní centrum bylo kousek a obchoďák byl jen deset minut pěšky od baráku. Pláž byla asi tak dvacet minut daleko.
A moje nová škola byla půl hodiny pěšky od baráku a jelo se tam zhruba deset minut autem...

Marcus nám pár dní před školou oznámil, že se ze školy na opačné straně odhlásil a že nakonec bude chodit do stejné školy jako já. Že tam taky pár lidí, spíše kluků už zná a taky že s nimi bude hrát od začátku roku hokej..

Celé prázdniny jsem přežila a brzy jsem byla nucena jít do školy.
Zbýval už zhruba týden. S Tarou jsem stále v kontaktu a brzy ji hodlám zřejmě navštívit.
Snad bude všechno v pohodě.
Týden do konce. Týden do začátku už nového života...

Tak tato kapitola má 1001 slov.
Wau. Nikdy bych nečekala, že takto dlouhou kapitolu vydám.
Jestli tu jsou chyby, tak je omluvte.
Další kapitolu snad vydám brzy. Snad... V další kapitole bude nová škola, nová kamarádka a taky už začátky hokeje a tak :)
Snad se vám to líbí.

Vaše ❤
xxxx