Miraculous Werewolf

5

,,Už je tu." oznámil starší muž a otevíral dveře na verandu. ,,Opravdu s ním musím jet?" chtěla se z toho vykroutit, neznala ho a měla lézt k němu do auta.
,,Opravdu." přitakal muž a už jí hnal že dveří.
Marinette přešla vzdálenost mezi domem a autem, které nevypadalo nejlíp, ale ani nejhůř. Zevnitř už se natahoval chlapec s rudými vlasy a úsměvem na tváři ke klice, aby mohl otevřít dveře spolujezdce. Dívka celou dobu cítila, jako kdyby jí děda sledoval. Nechtěla se otáčet, ale měla takovou intuici.
Nesměle pozdravila Nathaniela a nastoupila.
Nath mávl na Hijikatu a nastartoval motor.
Udělal pár gest, kterými se ovládalo auto a vyjeli.
Když to Marinette vzala okolo a okolo, přišla na to, že není nejhorší její děda, nebo její situace. Nejhorší pro ní bylo to, že město bylo od chaty přes hodinu. I kdyby si snad našla přátele, jak by s nimi mohla chodit do města, když musí jezdit s jejím novým šoférem a chůvou zároveň?
,,Doufám, že spolu budeme vycházet." ozval se Nath a pevněji sevřel volant, kterým řídil auto.
,,Mm." odpověděla mu nezaujatě. Pořád se viděla v posteli.
,,Hele, vím jak se cítíš a opravdu mě to mrzí. Jen, bav se se mnou, nemám rád, když někdo mlčí." prosil ji. Otočila na něj hlavu a zaměřila se na jeho obličej. Měl ho oválný a po konturách mu trčely rudé vlasy. Musel se barvit na červeno.
Byl soustředěný na vozovku před ním.
Zničehonic stiskl tlačítko na zapínání rádia, že kterého se začala linout metalová hudba.
Marinette měla samosebou připomínky, ale nechala si je pro sebe.

Marinette se potily ruce, měla sucho v krku a pot jí rašil na čele.
Kdo by řekl, že během několika chvil bude mít život obrácený naruby?
Během necelého měsíce přišla o matku, přítelkyni a své sny.
Teď už nebudu profesionální baletka.
Ta skutečnost jí do myšlenkového pochodu udeřila jako blesk do lidí uprostřed města.
Musela zavolat Lile a říct jí jak se má.
Nikoho neměla. Zničehonic se jí před očima vybavovaly všechny hezké chvilky s její matkou.
Ona s ní na zmrzlině. Její matka, jak na Marinette kouká z hlediště a v očích má slzy štěstí. Dívka alespoň doufala, že jsou to slzy štěstí.
Dřív tam s ní sedával její manžel. Marinettin otec.
Dívka si setřela pár slz a okolo ní prošel další hlouček lidí.
Nikdy moc nedbala na vzdělání, když měla nejradši balet. Ale taky nikdy nebyla ve škole nejhorší.
Jenže teď jde na školu, kam chodí tak pět set teenagerů, kteří se znají. Určitě tam nebyl nikdo, kdo by neznal alespoň polovinu školy. Bylo to malé městečko s malým počtem obyvatel a Marinette stále doufala, že se odtamtud dostane znovu do Paříže.
Je to jako kdyby stála před kamennou horou, která se pomalu hroutí.
V ničem neviděla nic dobrého, nic, co by jí ulehčovalo zapomenout a vtěsnit své myšlenky na život tam, kde je.
Protože když vzpomínala na svůj život v Paříži, vzpomínala si taky na kavárnu, kam si každé ráno chodila kupovat kakao. Vždycky tam bylo připravené, protože když bylo moc horké, nestíhala ho cestou do školy vypít.
Také si vzpomínala na kluka, který se jí libil, chtěla ho pozvat na kávu, i když ona jí nepila.
Na cedulce stálo jeho jméno. Christian.
Jenže i ten byl teď minulost. Už si k němu nebude chodit pro kakao.
Bude se divit, kde je? Nebo na ní jednoduše zapomene?
Marinette zavřela oči a naprosto ignorovala to, že do ní narážejí její vrstevníci, před očima jí běhal okamžik, kdy nestihla zachránit svou matku.
Neměla brát prášky a už vůbec jí tam neměla nechat. Byla to její vina. Kdyby jí zachránila, kdyby nevznikl požár, nemusela by tu stát.

Omlouvám se, že je to nezazivne, ale snažila jsem se napsat alespoň něco, protože jsem momentálně na týden v Německu a máme nabitý program.