Turnaj

-6-

Sofie

Když musíte dlouho, a tím myslím skutečně dlouho, sedět nehybně na jednom místě, bude vás všechno svrbět, svědit a začnete mít opravdu silné nutkání se poškrábat. Jenže se nemůžete pohnout a víte, že kdybyste se přece jen rychle poškrábali, tak by se to jenom zhoršilo a to nutkání by bylo silnější a silnější. Když s něčím začnete, už není cesty zpět.

Tak si krátím čas přemýšlením. O všem možném. Vybavuju si první vzpomínky z dětství i ty relativně nové. Snažím se zjistit, kdo vlastně jsem. Ve svém věku už bych to možná měla vědět. Jenže to není tak snadné, celý život se chovám tak, jak se ode mě očekává, dělám věci, co jiní předpokládají, že dělat budu a když se na chvíli zamyslím, dojde mi, že jsem svoji pravou podstatu pohřbila někde hluboko ve svém nitru. Je smutné, když si uvědomíte, že nemáte vůbec nikoho, kdo vás zná.

Napadlo někdy někoho, že ve skutečnosti toužím poznávat svět? Bylo by mi někdy milejší spát v dešti pod širákem a jíst špinavé brambory, než být v zámku pod zámkem, svázaná v síti utkané z pravidel.

Taky uvažuju nad tím, co se mi matka snaží namluvit už od chvíle, co je s otcem napadlo, uspořádat turnaj, ve kterém vítěz vyhraje i mou ruku. Že se nemusím bát. Že se do svého budoucího chotě určitě zamiluju, že je to tak vždycky, když někoho poznáte a trávíte s ním čas. Říká, že se do táty taky nakonec zamilovala, ale nejsem si jistá, jestli jí věřím. Chovají se k sobě tak chladně a zdá se mi, že si na sebe prostě jen byli nuceni zvyknout.

A taky uvažuju, co je vlastně ta láska. Píšou se o ní básně. Zpívají se balady o zamilovaných párech, jejichž láska trvala až za hrob, ale nikdo nikdy nevysvětlil její původ. Jak vzniká? A jak mám poznat, že někoho miluju?

Jednou se mi zdálo, že jsem zažila podobné pocity, o kterých mi vyprávěla chůva. Bušilo mi srdce, když jsem tu osobu viděla, zdálo se mi, že pod jejím úsměvem taju. Bylo to tak intenzivní, krásné, ale taky znepokojující.

Když jsem poprvé pocítila lásku, dá-li se to tak nazvat, bylo mi teprve čtrnáct. Příliš jsem se bála. Nerozuměla jsem tomu, co se se mnou dělo. Byla jsem si jistá, že to musí být tak patrné, že si toho brzy někdo všimne. Že uvidí, jak po ní koukám, cítila jsem se jako otevřená kniha. A tak jsem se uchýlila k něčemu, za co se dodnes nenávidím. Nechápu, jak jsem jí to mohla udělat, ona přece za to vzplanutí nemohla. Dorota byla moje komorná a svoji práci odváděla skvěle. Pověděla jsem však rodičům, že nám krade šperky a vymyslela si, jak je prodává na trhu. Taky jsem přihodila, že je mezi měšťany pomlouvá a vyzrazuje jejich tajemství. Nic z toho samozřejmě nebyla pravda, ale oni mi snadno uvěřili a dali jí vyhazov. Ona přišla o práci a střechu nad hlavou.

Nejprve jsem byla ráda, sešla z očí, sešla z mysli. Ale hned na to následovaly výčitky svědomí. Zničila jsem jí život a ona ke mě byla vždy milá a přívětivá. Připravila jsem ji o všechno, přitom ona mi aspoň dočasně ukázala, jaké je mít přátele. Tolik bych se jí chtěla za všechno omluvit.

"Tak," oddechl si malíř, štětcem máchaje v kalíšku s vodou, "už jen doladím poslední detaily a bude to!"

Pousměju se, aby věděl, že jsem ráda, ale raději nic neříkám a hlavně se nehýbu. Minule, když tu byl, mi strašně vynadal, že jsem otočila hlavou a on to musel dokreslit po paměti a dával mi za vinu, že ten obraz nebyl dokonalý. Mně se líbil, ale kdo taky dá na můj názor, že?

Matka se zvedla ze svého sedátka u okna a došla až k malířovi a jeho plátnu. Nadšením si zakryla ústa dlaněmi, aby nevypískla. "Sofie, tobě to tak sluší! Nevím, jestli všechny ty nápadníky naše nádvoří pojme!"

Muž se štětcem v ruce ještě lehce poklepe na nějaké místo v rohu a zatváří se nadmíru spokojeně, zvláště díky matčině pochvale. Nějak moc mi na tom obraze nezáleží, ale štve mě, že jsem jediná, kdo ho ještě neviděl. Proto se potichu zeptám, jestli už můžu vstát.

Konečně upoutám jejich pozornost a místo zírání na obraz zírají na mě. "Ano, samozřejmě!" zasměje se malíř.

Oddechnu si a postavím se. Mám úplně zdřevěnělé nohy, zdá se mi, jako by mi v žilách místo krve kolovali mravenci. Neudržím se na nich dlouho a tak si na chvíli zase sedám na křeslo a snažím se nějak si je protřepat. Po chvíli to trochu přejde a tak jsem jdu na druhý pokus. Dojdu s úspěchem za nimi a podívám se na svůj portrét.

Páni. Nevím, jak to popsat... je... je krásný! Jsem to já, ale mnohem hezčí, než ve skutečnosti. Na tom portrétu je nádherná, sebevědomá a šťastná dívka, v očích se jí zračí hrdost. Kdybych byla potenciální uchazeč o její ruku, šla bych do toho po hlavě.

Uvědomím si, že to není dobré. Nechtěla jsem, aby ten obraz byl hezký. Naláká ještě víc mužů a taky spoustu nechutných starých boháčů, kteří na mě dostanou zálusk. Bojím se, že by mě mohl vyhrát někdo takový, protože lidi, co mají peněz na rozdávání si můžou koupit leccos, klidně i princeznu.

"Líbí se ti?" zeptá se mě královna.

Se sevřeným hrdlem přikývnu: "Ano, je moc hezký."

Malíř se blahosklonně usměje, je se sebou nadmíru spokojený. Potom něco tiše sdělí mé matce a společně se odeberou z místnosti. Zase osamím.

Opustím pokoj a vydám se do své ložnice. Vytáhnu jednu z mých oblíbených knih a plně se do ní ponořím. Tak ráda čtu! Jestli je něco, za co utrácím skoro tolik, jako za šaty, jsou to knihy. V knize totiž můžu zapomenout na to, že jsem princezna a že mě co nevidět čeká nechtěný sňatek. Můžu být prostou dívkou, zažívat dobrodružství, porušovat pravidla a prožívat lásku spolu s hlavní hrdinkou. Tolik jí závidím tu volnost a nespoutanost.

Jednou, až seberu odvahu, tak uteču. Někam pryč. A budu tam žít tak, jak jsem vždycky chtěla.