... prásk. [EreRi angst ff] ✔

... prásk.

Sklenička s tichým ťuknutím dopadla na stůl, jak mi nechtíc vyklouzla z prstů. Trochu whisky zůstalo na stole, zbytek začal zvolna kapat na zem. Kap, kap, kap.
Já to nevnímal. Prázdnýma očima jsem pozoroval zrnění už dávno odpojené televize, jako kdyby to bylo to nejzajímavější, co jsem kdy v životě viděl. Pokoj byl prázdný, tmavý, neobtěžoval jsem se rozsvítit světla. Nebylo kvůli čemu svítit. Abych se podíval na prázdný pokoj, ve kterém zůstala jen stará televize, postel a skříň?

Zvedl jsem sklenku ke rtům a zavřel oči, abych si mohl vychutnat příjemnou chuť – chuť, která se pro mě stala jakýmsi únikem z reality, fáčem, který obvazoval hluboké rány a šeptal, že to bude dobré. Chuť, která vždy konejšivě rozvírala náruč a přijímala mě do ní, sušila všechny moje slzy a zaháněla je pryč. Co na tom, že se ta bolest vrátí... bez whisky bych tu už dávno nebyl.

On ji neměl rád. Nelíbila se mu její barva, konzistence, chuť. Od té doby, co jsme spolu začali, tak jsem si ji nedal. Vzdal jsem se jí, aby se pro mě náhradou té zlatavé tekutiny stal on.
Asi proto se teď stala mou tolik vítanou společností.
Díky ní jsme se vlastně seznámili. Tenkrát, v tom obchodě. On, pouhý brigádník, a já – chlap, který očividně nakupoval jen a jen pro sebe. Trochu pečiva, zeleniny, ovoce – všeho tolik, aby mi to vystačilo. A k tomu právě lahev medové tekutiny. Na jeho zhnusený výraz nikdy nezapomenu, ani na to, jak mi na účtenku napsal svoje číslo. Prý aby mi mohl ukázat, co bych měl správně pít.

Nesouhlasil s mým tolik oblíbeným černým čajem, nesouhlasil s tak častými úklidy, ve kterých jsem ho peskoval za každou drobnost, která nesplnila má vysoká očekávání. Nesouhlasil jsem s tím, aby mi do toho mluvil, ale v momentě, kdy se mi natiskl na rty, jsem začal tát. Byl bych schopný kvůli němu změnit sebe, svůj život, svůj svět – jen aby takhle zůstal. S jemným úsměvem dál ochutnával mé rty a už se nikdy neodtáhl.
Končila tak každá naše hádka i rozepře, když už toho měl dost, jednoduše mě políbil a já byl bezbranný. Mohl jsem se od něj snažit odtlačit, ale stačil elektrizující dotek jeho dlaně na mé tváři a já si stoupl na špičky, abych mu mohl být blíž.

Další lok, tekutina mě hřála v hrdle a vysílala konejšivé impulzy do celého těla. Podíval jsem se na postel, posledních pár dní jsem se neobtěžoval ani s tím, abych ji dal do přijatelného stavu. Nikdy si nebral svoji peřinu, spal pod tou mojí. Mým protestům se bránil, že já ho hřeju dost. Tak jestli nechci, aby zmrznul, tak ať se nechám objímat...
A já se nechal. Vděčně jsem se schoulil u jeho hrudi, zabořil mu nos do jeho krku a vdechoval tu oblíbenou vodu po holení smíchanou s jeho přitozenou. Ruce jsem z trucu zastrčil za lem jeho boxerek a zamumlal tomu spratkovi dobrou noc.

Několik dní po tom byla z peřiny cítit jeho vůně. Usínal jsem s ní u svého nosu, abych měl dojem, že je stále se mnou, ale jeho horké tělo nemohlo nahradit teplo přikrývky. Nic nemohlo nahradit jeho úsměv, nic nemohlo nahradit tlumené steny, které se mu draly s úst, když jsme spolu splývali v jedno, nic nemohlo nahradit jeho.

„Erene..." dostal jsem ze sebe zmučený šepot. Byl jsem ztracený, ztracený ve vzpomínkách a ani alkohol mě už nemohl zachránit. Viděl jsem ho živě před očima, když mě šťastně objímal, smál se, miloval.
Ten kluk si mě vzal - mé tělo, duši, ale hlavně mi vzal srdce. Držel ho dlouho schované ve své pěsti, schované, kde bilo jen pro něj. Ale on místo toho, aby ho dál ochraňoval, tak stiskl. Ne, nestiskl – on ho rozdrtil. Zle se usmál a zničil ho na prach, který mi pak výsměšně foukl do tváře. A já stačil jen zamrkat, než on sám zmizel jako poslední paprsek slunce při jeho západu.

Vykašlal jsem se na skleničku, popadl jsem lahev do ruky a pil jsem. Polykal jsem, zalykal jsem se, alkohol mě brzy pálil v hrudi, ale já nepřestával. Kapky, později i čůrky mi vytékaly z úst a po bradě stékaly k vytahanému tričku. V očích mě z té dávky začalo štípat, tudíž jsem pro jistotu lahev odložil.
I tak to nepřestalo. V očích se hromadily slzy a chtěly ven. S prvním zničeným stenem se přehouply z rámu očí, zmáčely mi tvář a bylo jich čím dál víc. Brečel jsem, křičel, hlavu jsem měl v dlaních a otřásal jsem se srdceryvným pláčem. Strašně to bolelo, prudká bolest kdesi u srdce mě spalovala a nic nepomáhalo. Přál jsem si jen, aby byl konec – abych usnul vyčerpáním a už nikdy se neprobudil. Snažil jsem se ho dostat pryč, že svých vzpomínek, ze svého srdce. Chtěl jsem ho odplavit alkoholem, opít se do zapomnění, abych alespoň chvilku mohl předstírat štěstí.

To všechno byla lež.
Chtěl jsem ho u sebe, aby mi tenkrát padl kolem krku. Když jsem mu podal test, na kterém se skvěly dvě drobné čárky. Měl se na mě natisknout a říct, že... se bojí, že nebude dobrý táta. A já ho měl ujistit, že tomu věřím.
Ale on se nechce vázat. Vlastně to chtěl už dávno ukončit.
Nepomohl pláč, zprávy, noční pozdní telefonáty. Byl jsem jen schopný dělat, že jdu dál, zatímco cosi uvnitř mě zmíralo. To bylo rozdrcené srdce, které se snažilo najít něco, co by ho zas dalo dohromady. Volalo o pomoc, ale nikdo ho neslyšel – nebo nikdo slyšet nechtěl.

Měl bys jít dál, Levi. Někde tam na tebe čeká ten pravý, já tomu věřím. Jen se nesmíš zabývat jím...
Ten pravý? Ten pravý odešel. Nechal mě tiše trpět, plakat do polštáře po nocích a ponižovat se prosbami, aby se vrátil. Z nejprve slušných odpovědí se stávaly hrubší a hrubší, dokud jsem nedostal zprávu, že mě nenávidí. Nechce se mnou žít, chce na mě jako na každý omyl zapomenout. S tím svědomím jsem smazal jeho číslo, zničil jsem všechno, co mi ho připomínalo.

A přitom nejvíc mi ho připomínalo moje já.
Tolik drobných jizviček od jeho nehtů na mých zádech, vytrhané vlasy, které už nikdy nedorostou. Ten kluk mě zničil, zničil mě láskou, kterou jsem si k němu dovolil. Abych si myslel, že nikdy neodejde, že my dva patříme k sobě a jinak to být nesmí. Jako Adam a Eva, jako Romeo a Julie...
...jako idiot a ten, co odešel.

Odešel mi člověk, kterého jsem si chtěl vzít, se kterým jsem chtěl mít rodinu. A co mi zůstalo? Prázdný byt, prázdná postel a malá dívka, dcerka s jeho oceánovýma očima.
Kde je moje maminka nebo tatínek? Všichni moji kamarádi mají dva rodiče... proč ne já?
Mohl jsem tvrdit, že tatínek nebyl hodný a moc nám obou ublížil. Že nebyl důvod k tomu, aby s námi dál zůstával. Že takhle je to lepší.
Copak bych ale mohl přesvědčit ji, když jsem nedokázal přesvědčit ani sám sebe?

Vycítila, jak moc rozdírá staré, mokvající rány. Už se na to nikdy nezeptala - co se mezi námi stalo, proč se z mé ložnice ozývá každou noc pláč, proč ji budím v noci třeskotem skleniček o zeď. Věděla, že bych jí to neřekl.

Byla tím jediným, co mi bránilo to vzdát úplně. Musel jsem se o ni postarat, musel jsem sedět v noci u její postýlky a zpívat tichou ukolíbavku – jedinou stopu po jejím otci, melodii jeho oblíbené písničky.
„La-la-la-la-la-la-la..."
Teď ale byla dospělá, odvezla i tu poslední krabici svých věcí, která jí tu zbývala. Ptala se, jestli to tu bez ní zvládnu, zatímco její snoubenec jí zezadu objímal a trpělivě čekal, až se se mnou rozloučí.
Prosím, neodcházej i ty.
„Vystřel, potřebuju uklidit."
Neopouštěj mě, nezvládnu to.
„Však už bylo na čase, aby si tě nějakej nastěhoval k sobě."
Vezmi mě s sebou – pryč od těch vzpomínek...
A to celé zakončit úsměvem a polibkem na čelo, i když jsem si kvůli tomu musel stoupnout na špičky. A ona, uklidněná... mi věřila. Stejně, jako po celý život.

Důvěra, kterou jsem si nezasloužil. Nemohl jsem jí dát stoprocentní ochranu, nemohl jsem jí dát kompletní rodinu - vše, co by si zasloužila. Věřil jsem ale... že teď jí mít bude. Bude mít milujícího manžela, děti, které jí budou zlobit a malovat pastelkami po zdech a možná i psa, který bude vesele štěkat, až přijede domů z práce.
Mrzí mě, že už to neuvidím.

Poslední lok té sladké tekutiny. Užil jsem si ho, naplno, na mém obličeji se dokonce objevil i drobný úsměv. Konečně. Je konec tomu všemu. Už nemám odpovědnost.
Zvednul jsem se, poněkud vratkou chůzí se dovrávoral k nočnímu stolku a otevřel ho. Vytáhl jsem blok s tužkou a dal se do psaní. Vždycky jsem psal úhledně, ale i přes to, že jsem byl pevně rozhodnutý, klepaly se mi prsty. Klepal jsem se celý, poléval mě ledový a horký pot, v ústech jsem měl náhle sucho.

V šuplíku bylo ještě něco mnohem důležitějšího, než papír a tužka. Služební zbraň, ráže jedenácti milimetrů, plně nabitá. Polkl jsem, už dlouho jsem necítil její váhu v dlani. I přesto jsem natáhl kohoutek, jeho cvaknutí zaznělo ztichlým bytem. Když jsem tudíž přikládal hlaveň pistole ke svému spánku, naposledy jsem se podíval na vzkaz napsaný na papíře:
Vodku jsi mě pít nenaučil, ale život jsi mi zničil dokonale. Miluju tě, spratku.
... prásk.

Well, jelikož dnes mám #sweetsixteen - ráda bych vám dala dárek (jo, dává to velkou logiku ^^")

Nom. Je to bez korektorky, jaksi taksi se to nestihlo. Anyway - snažila jsem se co nejvíc já, ale prosím, omluvte, pokud tam najdete nějaké nesrovnalosti.

Fun fact - zjistila jsem, že neumím psát veselé fanfikce. Prostě mi to nejde... :D

Fun fuct 2 - ano, stejnou písničku má jako doprovod fanfikce Whiskey Lullaby (ship JeanMarco). Sama jsem tu písničku tak našla. I tak si ale stojím za tím, že se jedná pouze o inspiraci.

Můžete zanechat komentář, pokud mi něco chcete sdělit, nebo hvězdičku. Na mém profilu najdete další příběhy, např. fanfikci na EreRi ^^

Zůstaňte naladěni ♥