Probouzím se v měkké bílé posteli. Otevřu oči a prohlídku si svůj fialový pokoj. Z okna vidím moje miláčky - létající koně.....ne budou to jednorožci s křídly, kteří prdí třpytivé duhové obláčky...prostě zajímavější. Moje kouzelné víly mi vlétly do...
Ano...nějakým kouzelným způsobem jsem přežila školu...i když to byly samý otázky typu: ,,Kde si byla?" ,,Byla jsi nemocná?" ,,Proč jsi nebyla ve škole?" ,,Nechceš mi něco říct?" ,,Proč ses neozvala?"...a další otravné otázky. Šla jsem domů a odhodila jsem všechny věci na jednu hromádku a koukla jsem do lednice. Měl by nakoupit...počkat já jsem zapomněla...on ani neví co to obchod je...a Gabriela je v nemocnici, takže nakupování bylo na mě. Vzala jsem klíče a pár látkových tašek a samozřejmě peníze...co jste si mysleli? Nejsem zlodějka jo?
Já jsem si naproti většina lídi uměla odvodit věci co jsem potřebovala nejvíc, protože mě fakt nezajímá kolik kaloriií je v tom jagurtu. Strávila jsem tam ani ne půl hodiny...zastavila jsem i u paní Wilson. Bylo jí kolem 30ti takže se s ní povídalo dobře. ,,Takže ty za ním dneska půjdeš?" vykuleně na mě zírala a já jen pokrčila rameny. Teď se bavíme o tom srazu s Nickem. Nevím jestli tam půjdu...proč mě chce vidět? Doufám, že mě zase neunese do toho smradlavýho sklepa. Ta místnost byla menší než moje koupelna. Otřásla jsem se při vzpomínce na tu chvíli jak mi dal tu facku. ,,Jseš v pořádku zlatíčko?" ozval se mimo mé přehlídky vpomínek ustaraný ženský hlas. Obrátila jsem zrak na její ustaraný výraz a já přikývla. Dala mi na rozloučenou cukrovou vatu a já jsem musela jít domů, aby jsem něco uvařila, protože určitě tátu najdu jako kostlivce v rukou ovladač. Když mě viděl, myslela jsem, že mě pohltí otázkama, ale místo toho se na mě usmál. Myslela jsem, že se na mě bude zlobit, když jsem se jeden neobjevila. Nechala jsem to být a zamířila jsem do moje svaté kuchyně. Udělala jsem ovocné knedlíčky a na závěr je posypala moučkovým cukrem. Viděla jsem slintajícího tátu u linky, oči měl jenom na ty knedlíčky a já mu je s úsměvem položila před něj. Hned se do toho vrhl a já jsem se nemohla se nesmát. Musím uznat, že se mi povedli. ,,To byl nejlepší oběd co jsem kdy měl. Už se nemůžu dočkat co budeme mít k večeři" zasmála jsem se na něj, a nepřestala jsem se smát, protože když před sebou vidíte tátu s plnou pusou a celý od moučkového cukru...prostě výbuch smíchy. Tohle byl pro mě vzácný okamžik, takového tátu jsem dlouho neviděla a teď jsem ho potřebovala. Koukla jsem se na hodiny...jsou 3 takže nejvyšší čas se připravit. ,,Ty někam jdeš?" zeptal se, když jsem všechno umyla a běžela jsem do schodů. ,,Mám s někým sraz!" zakřičela jsem z pokoje a koukla jsem se na moji skřiňku. Takže....co si mám vzít na sebe? Je vůbec teplo? Otvřela jsem okno a vystrčila ruku ven, aby jsem si zjistila jaké je počasí. Hm....chladno. Popadla jsem:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dala do kabelky všechno co je nutné, takže: mobil, peněženka, klíče, power banka, sluchátka...Rozloučila jsem se s tátou a koukla na hodiny. Tak jo...je zhruba 5:40. Za necelých 10 minut jsem byla v parku. Viděla jsem Nicka koukajíc do země. Dobře Tori výdech...nádech...sakra holka zapoměla jsi dýchat nebo co? Zvedl hlavu a kouknul na mě těma modrýma očima. Stuhla jsem a nemohla jsem oči odtrhnout z jeho. Kdyby byla tma tak by si lidi mysleli, že jsem do parku přivezli novou sochu. Sakra Tori vnímej! Pomalým krokem jsem se k němu dostala a hned ucouvla , protože se zvedl. ,,Promiň" řekl s žádným pohledem na mě. Počkat...cože? On se mi omlouvá? Slyším dobře? Jsem v nebi? ,,Promiň mi za všechno" řekl tiše aby to šlo slyšet jenom v okruhu 1 metru. ,,Co chceš?" řekla jsem unaveně a koukla na něj. ,,Pamatuješ jak jsem ti řekl o své matce?" zeptal se mě a sedl si zpátky na lavičku. Jen jsem přikývla a pokračoval dál ve vykládání : ,,Dneska má 40. narozeniny...". Byla jsem překvapená ,,A proč si potřeboval mě?". Sedla jsem si vedle něho a teď mi nevadilo, že jsem od něj jen 10 cenťáků, aby se naše doteky uskutečnily. Pohlédl mi do očí ,,J-já nevím, nikoho jsem neměl...nikdo o mojí matce nevěděl kromě tebe...nevím proč jsem ti to řekl". Měla jsem co dělat, aby mi oči nevypadly z důlku. Vím jaký to je, když je vaše blízká v nebi a není s váma. Těžce jsem vydechla a chtěla jsem něco říct, ale zapoměla jsem to hned, když se jeho oči neodpoutali s mýma. Náš oční kontakt byl věčnej, nemohla jsem se odtrhnout, jeho oči oceánů mi ukazovaly velký přiliv vlny a bouřky, které jsem jasně viděla v jeho očích. ,,Proč si mě unesl?" tahle otázka ho nejspíš vyvedla z míry. Pozorovala jsem ho s tím, že chci odpoveď, ale on mlčel. Já jsem potřebovala odpoveď...a on dál mlčel. Věděla jsem,že to nemá cenu, ale náhle otevřel pusu ,,Víš...já podstatě nevím...." hm...suprová odpoveď...moc díky Nicku....moc díky za nic. ,,Já vím kdo zabil tvojí mámu" teď jsem se k němu naklonila víc....tohle bylo duležitějsí než únos. ,,Stejný člověk zabil i mojí mámu" řekl a já jsem pootevřela pusu a hned na to reagovala ,,Jak to víš?". ,,Ten vrah měl blonďaté vlasy, zelené oči jako ten co zabil moji matku" jen jsem nevěřicně kroutila hlavou a držela jsem se o spánky. Chodila jsem a tam a myslím si, že za chvíli tu udělám jámu. Ne to ne...To je jen náhoda...nic víc...je to jen náhoda...klid...
Nemám vůbec tušení kolikátý tohle je díl...ale není to jedno? Ještě jeden den volna a už musím do té mučírny....budu brečet....už jenom 24 hodin a budu konec svobody.....
Vůbec nevím o čem budu pst v dalším díle....kdyby něco můžete pomoct.....
P.S. - nakonec mě brácha neuškrtil nabíječkou, ale tahal mi celý den za nohu, takže je mám jako želé.....chudák jeho budoucí žena....
