Láska na ledě ❤ (Příběh hokejistky)

Starý stadion 🏢

Uběhl týden. Nádherný týden.
Našla jsem si ještě jednu kamarádku. Jmenuje se Christie. Ale všichni jí říkají Chris. Takže už mám dvě kamarádky a taky ještě kamaráda Freda.
Ten se se mnou baví hodně. Snaží se.
Ale holky mi řekli, že je to největší děvkař na škole. Jeden z největších.
Hned po něm je to i ten Peter a pak ještě jeden. Prý kapitán hokejistů.
Nějaký Jacob.
Takže nevím co si mám o Fredovi myslet. Je na mě moc milý. Ale holky mi říkali ať si s ním nic nezačínám. Jinak skončím jako ostatní.  A já nechci skončit jako ty ostatní..

Mám mu dovolit, aby mě zmanipuloval? Mám svému srdci říct ne? Mé srdce říká alespoň to zkus, ale rozum říká ne. Rozum mi radí být s ním jen kamarádka. Rozum či srdce?

Dneska je neděle a já se odhodlala. Chtěla jsem se odreagovat a nechtěla jsem myslet na Freda.
Vždycky když jsem se chtěla odreagovat, tak jsem si vzala svojí starou hokejku, brusle a šla jsem na nejbližší led. Tak jsem to dělávala pokaždé, když jsem potřebovala vypnout ode všeho.
Takže jsem to udělala i dnes. Je asi už osmá hodina večer, ale to nevadí.
Teple jsem se oblékla, vzala jsem si brusle a taky starou hokejku po bráchovi. Brácha mi říkal o jednom starším stadionu, kousek od nás. Občas si tam chodil zastřílet a mě už tam jednou o prázdninách vzal taky. Cestu jsem tedy znala a tak jsem vyrazila.
Šla jsem asi deset minut a za rohem jsem uviděla už lehce rozpadlý stadion. Okolo už to nebylo moc udržované. Byly tu různé keře, tráva mi byla až po kolena a stromy měli už krásný podzimní nádech.
Prošla jsem vysokou trávou a došla jsem až ke vchodu. Bylo tu šero a už tady byla skoro tma. Vešla jsem dovnitř, taky tu bylo šero a tak jsem šla najít s baterkou, kde se rozsvěcí.
Až po pěti až deseti minutách jsem to konečně našla. Rozsvítila jsem a hned se mi naskytl úžasný pohled.
Led tady někdo udržuje to je vidět. Ale ta atmosféra toho stadionu. Už trochu rozpadlá místa na sezení, občerstvení tu už dávno nefunguje. Ale ten led a ty mantinely. Někdo sem chodí a udržuje to tu.

Sedla jsem si na střídačku, nabula si brusle, vzala jsem si rukavice a vjela jsem na led.
Udělala jsem si pár koleček a pak jsem se ještě projela. Vzala jsem si s sebou je pár puků, ale i to muselo stačit. Byla tu jen jedna brána, ale to nevadí. Párkrát jsem si vystřelila a vida. Asi 5x jsem se trefila, což je velmi dobré. Nikdy se mi to moc nedařilo, ale teď je to jiný. Ještě jsem střílela různé golfy, jen lehké střely a tak podobně. Po posledním golfu jsem uslyšela nějaký zvuk. Něco jako prasklá větev venku nebo tak.

U vchodu najednou stála nějaká postava. Venku už byla tma a tak jsem nebyla schopná poznat tu dotyčnou osobu. Jen jsem viděla stín. Podle stínu bych ale odhadla, že to bude kluk a nebo dokonce muž.
Koukal mým směrem a mě v tu chvíli tuhla krev v žilách. Hokejku jsem sevřela pevněji, kdyby to byl náhodou nějaký debil.
Dotyčná osoba kousek postoupila dopředu a tak se mi naskytl pohled na............

Na Freda.

Jako vážně? Zrovna on sem musel přijít? Když už se chci odreagovat od dotyčné osoby, tak ta osoba půjde tam, kam se hnu. Fakt super tohle.
Co teď? Odejdu? Nebo ho hodlám ignorovat?

Z mého přemýšlení mě probral hlas.
"Ahoj. Co ty tady sakra děláš?" podezřívavě si mě prohlédl a pak se nakonec jen usmál. Než jsem stačila odpovědět, už zase pokračoval.
"Počkej, si to ty Marcusi?"

Cože? Jakej Marcus. Vypadám snad jako brácha?
Jo aha. Už mi to došlo. Vzala jsem si bráchovo věci. Jeho stará hokejka, rukavice taky jeho, dres taky a čepice taky jeho. A jelikož jsem měla vlasy schované, tak si mě spletl.

"Haló. Marcusi si to ty?" zeptal se znovu.
"Hmmm. Musím tě zklamat, ale já nejsem Marcus." zasmála jsem se.
" Aha, promiň. Kdo tedy jsi? No protože podle hlasu moc holky nepoznám." usmál se zase se kousek přiblížil, ale stále byl mimo led. V jeho hlase ale byla nejistota a taky překvapení.
Zřejmě se zadrhl, že na něj promluvila holka a ještě navíc je oblečená jak hokejista a je vlastně vůbec tady.
"Pojď na led a dozvíš se to." Usmála jsem a popojela jsem kousek dál od něho.

Co si to řekla? Až pozdě jsem si uvědomila, co jsem řekla. Jako pojď na led a dozvíš se to. To si myslela vážně?
Nesmíš. Nesmíš. Nic mu hlavně nedovol. Jinak budeš jedna z mnoha.

Spadnutí hokejky mě vrátilo zpátky do reality. Mezitím si Fred už obul brusle, měl už i rukavice, dres a helmu. Sebral si spadlou hokejku a už se chystal na led.
Já jsem radši popojela zase o něco dál. Úplně na opačný konec. Hlavně co nejdál od Freda. Už byl na ledě a rozjel se směrem ke mě.

"Tak co? Už mi řekneš kdo jsi?" lehce se zasmál a kousek popojel.
"No ještě ne." zamyslela jsem se kousek jsem zase ujela dál...
"Proč ne?" Zasmál se a už byl na červený. Už jen půlku ode mě.
"Nejdříve si mě musíš chytit."zasmála jsem se. "A pak uvidím, jestli ti své jméno řeknu nebo ne."

Takže spíše srdce než rozum Kate? No dobře, je to tvoje volba... Já rozum už nebudu překážet.. Dělej jak myslíš.

"No tak dobře. Jdu si pro tebe." lehce zakřičel. Hned na to pustil hokejku a vyrazil.
Já jsem hned hokejku taky upustila a snažila jsem se mu hlavně ujet. Chvíli se mi to dařilo. Ale pak zhruba po deseti minutách, když už jsme byli oba unavení, on se znovu sebral a rozjel se co nejrychleji ke mě.
Já už fakt neměla sílu odjet pryč a tak jsem teď zůstala v takovém objetí.
On mě chytl za ruce a držel mě. Stáli jsme naproti sobě a oddechovali jsme.
Po chvíli se mě zase zeptal a tím taky přerušil to hrozné ticho mezi námi.

"Tak a teď už mi konečně řekneš své jméno?" usmál se a čekal na odpověď.
"No já ti nevím Frede. Možná jo a možná ne." zasmála jsem se a kousek jsem ustoupila. Měli jsme mezi sebou už jen pár centimetrů a i když měl helmu bála jsem se, že by něco mohl zkusit.
"Jak víš, že jsem Fred?" odpověděl.
"No to máš jedno Frede." usmála jsem se a chtěla jsem si sundat helmu, aby už konečně věděl kdo jsem...
On mi zase vzal ruce a tentokrát mi je dal k tělu a ty svoje posunul směrem k helmě. Vzal ji do rukou a sundal ji.

Pohled Freda:

Té záhadné a krásné (teda budu doufat, že bude krásná) holce jsem začal sundavat helmu. Už jen to jak mě zblbla a jak jsem se ji snažil chytit. S ní to bylo moc fajn. Něco jako s Kate.
Ale s ní to bylo nejlepší..
Uchopil jsem helmu a začal ji sundavat. V tu chvíli se mi naskytl ten nejúžasnější pohled. Její hnědé vlasy se rozpustili a teď je měla volně spuštěné. Její nádherné tmavé oči.
Strnul jsem. Byla tam ona.
Byla to Kate.

Takže tato kapitola má 1196 slov.
To je neuvěřitelný. A to, kolik lidí si tohle přečetlo.
Moc vám všem děkuji ❤
Další díl vyjde buď ještě dnes a nebo až zítra.
Za případné chyby se omlouvám.

Vaše❤
xxxx