Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola osmá

„Melisso, zlatíčko...," Marion bojovala se slzami. Věděla ale, že kvůli svojí dceři musí být silná. Věděla, že Melissa ji potřebuje. Mluvila o tom s doktorem Hookem, ten jí řekl, že Melissa potřebuje někoho, o koho se může opřít. A Marion se rozhodla, že tou osobou bude ona, přestože ztrátou vnučky nesnesitelně trpěla. Plakat může doma. Zhluboka se nadechla, aby si dodala sílu, jež jí v těchto dnech velice chyběla a pokračovala: „Melisso, ona... Melanie neleží v nemocnici. Ona... Není tu."

„Takže je v jiné nemocnici? Chci za ní! Hned?" Melissa se znovu pokusila postavit, ale ruka její matky ji zarazila.

„Ona... Melisso, nemohli už jí pomoct. A ty to víš. Jen jsi uvěřila nějaké svojí plané naději. Chápu to... Nikomu bych nepřála tohle prožívat, nikomu," Marion se zatřásl hlas, pokoušela se ovládnout, „ale spolu to zvládneme. My dvě, Melisso... Holčičko moje...," pevně svoji dceru objala.

„Mami... Ale... Nikdo po mně nechtěl, abych svoji dceru nějak identifikovala. Nechtěli její fotku, popis... Nic. Možná se spletli," Melissa si nechtěla nechat svoji naději vzít tak snadno, z očí jí stékaly slzy.

Marion se odtála, podívala se na Melissu a pak nevydržela nápor emocí a vzpomínek a rozplakala se. Vzala Melissu za ruku.

„Já jsem jí viděla," zašeptala Marion po chvíli ticha, z úst jí vyšel hlasitý vzlyk. „Oni mě zavolali ten den, kdy jsem za tebou poprvé byla."

Melissa zůstala ochromená šokem. Ne z toho, že přišla o svou naději. To si v první chvíli neuvědomila. Ale ze soucitu se ženou, která před ní stála, třásla se vzlyky a pevně svírala její ruku. Neubránila se představě, která vykreslovala, co musela Marion vidět na vlastní oči. Otřásla se hrůzou, když si plně připustila, co její matka musela už podruhé v životě prožít. Musela se dívat na bezvládné tělo člověka, kterého milovala. První byl Bill, Melissiin otec. Zemřel na infarkt v klubu, kde byl na skleničce. Melisse tehdy bylo sedmnáct. Když jí bylo dvanáct, její rodiče se rozvedli, Bill si našel přítelkyni a od rodiny odešel. Marion musela identifikovat tělo svého bývalého manžela. Sice spolu sedm let nežili, ale měli mezi sebou překvapivě dobré vztahy. A pak přišlo tohle. Marion se přes tu událost přenesla překvapivě rychle. Dnes to bylo jiné. Musela hledět na svoji vnučku, jíž už nikdo nemohl pomoct. Tentokrát to byla Melissa, kdo si přitáhl druhou ženu do objetí. 

Společně byly v jednom pokoji, přesto byla každá sama. Každá sama ve svých myšlenkách. Marion vzpomínala na Billa. Melissa si uvědomila, že právě přišla o svojí naději. Nebyla z toho tak na dně, jak by se dalo očekávat. Naopak, podivně se jí ulevilo. Konečně si plně uvědomila, že není sama. Pevněji svoji matku sevřela v náručí.

„Holčičko, jsme v tom všem spolu," potvrdila její myšlenky nevědomě Marion.

Po chvíli se Marion odtáhla a smutně se usmála. 

„Zlatíčko... Neříká se mi to lehce... Ale je tu spousta věcí, které musíme zařídit...," řekla tiše.

Melissa jen přikývla. Svojí naděje, že Malanie přežila, se vzdala celkem lehce. Možná to bylo tím, že tomu skutečně nevěřila, možná tím, že už na to nebyla úplně sama.

„Dobře... Tak...," Marion nevěděla, jestli má pokračovat. Nechtěla Melisse způsobovat bolest. Byla tu však témata, která se řešit musela.

„Jde o pohřeb, že?" zeptala se Melissa najednou.

Marion přikývla.

„Z nemocnice toho moc nezařídím. Kdybys to mohla udělat ty," požádala mladá žena svou matku.

Marion opět jen přikývla. Překvapilo ji, jak to Melissa bere. Očekávala pláč, spoustu emocí... Ale druhá žena jen chladně konstatovala fakta.

„A ještě další věc. Doktor Hook si myslí, že bys měla jít domů. Podle něj to budeš líp snášet," vzpomněla si Marion.

„Takže půjdu?" Melisse v hlase zaznívala naděje. Chtěla tohle prostředí opustit. Být chvíli sama.

„Zrovna o tom s ostatními lékaři jednají. Vypadá to, že ano," přikývla starší žena.

„Mami... Mohla bys... Jít ke mně domů a trochu tam... uklidit?" Melissa doufala, že Marion její sdělení pochopí.

Žena jen přikývla. Pochopila.

„Jen mi musíš dát klíče, nemám je tu."

„No jo, moje kabelka...," uvědomila si Melissa a zamračila se.

„Bude asi u sester v trezoru," Marion se zvedla a pousmála se. „Zajdu ti pro ni."

Sotva klaply dveře, Melissa se pevně zapřela do polštářů a zavřela oči. Před matkou chtěla být silná, ale teď se svým emocím mohla trochu oddat. Zakázala si plakat, to by na ní bylo vidět, nemohla zabránit spoustě myšlenek, jež jí vířily hlavou. Hlavně jedno slovo. Pohřeb... Ano, věděla, že během svého života bude nejméně jeden zařizovat. Nikdy ji nenapadlo, že to bude pohřeb maličkého blonďatého andílka. Ano, to je ono! Andílka! Její Melanie musí být na své poslední cestě jako andílek. A ona jí v tom pomůže. Vždyť to je to poslední, co pro svoji holčičku udělá. Za zavřenýma očima viděla nádherné bílé šaty. Pošité perličkami s bohatou sukýnkou. Takové přece andílci nosí, že? Jak by mohli nosit jiné? Představila si krásné střevíčky se třemi perlami na špičce. A viděla v nich svojí holčičku. Viděla ji, jak se usmívá, když šatičky vidí. Jak si je obléká a točí se v nich. Ale najednou její holčička ležela. Byla bledá, radost z její malé tvářičky zmizela. Kolem její hlavy se rozprostírala svatozář blonďatých vlásků. Bezvládně ležela v bělostné rakvičce... A Melissa pocítila nekonečný příval vděčnosti nad tím, že si smí svojí holčičku pamatovat takhle. Jako malého andílka, který sní svůj nekonečný sen. Ne jako rozstřílené tělo...

Moc vám děkuji za komentáře a hvězdičky k předchozím kapitolám. Pomáhají mi pokračovat!