Láska na ledě ❤ (Příběh hokejistky)

Pokračování (starý stadion)🏢🏒

(zase z pohledu Kate)

Strnul a koukal. Na nic se nezmohl.
Měla jsem už sundanou helmu a on mi hleděl přímo do mých očí a já zase do jeho.
Měl nádherné bouřkové oči. Jeho vlasy byly mírně rozcuchané, ale přesto trochu upravené. Jeho brusle byly stále na jednom místě a jeho helma se válela na ledě.
Jen jsme tam stáli a koukali na sebe.
Pak už mu to začalo asi myslet a přerušil to trapné ticho.

"Ty Kate?" stále trochu mimo, ale alespoň něco řekl.
"Ano. Mě si tu nečekal, co?" snažila jsem se znít trochu vážně, ale stejně jsem se jen pousmála.
"No nečekal. Zrovna tebe. Co tu vůbec děláš?" Zeptal se.
"Šla jsem se odreagovat. A popravdě? Potřebovala jsem na chvíli vypnout. A přemýšlet." odpověděla jsem mu a usmála jsem se.
"O čem přemýšlet?" pokračoval.
"O tobě."

Zase bereš na vědomí srdce než rozum? Proč mu to říkáš?
Zastav ty slova Kate. Než to všechno ztratíš. Můžeš o něj přijít.

"Co o mě? Proč zrovna o mě?" vychrlil ze sebe a kousek ke mě zase popojel.
"Pravdu?"
"No jasně že pravdu." odpověděl a čekal.
"Dobře no. Já jsem přemýšlela o tobě. Vlastně o nás... Vím, že jsi děvkař. Řekli mi to. No a já vidím, že se snažíš a navíc se mnou si milý a taky jiný. No já prostě nevím, jestli s tebou chci být jen kamarádka..." sklopila jsem pohled a nevěděla jsem, co se bude dít dál.
"Ty chceš snad něco víc a nebo chceš být jen moje kamarádka?" zeptal se a já ani popravdě nevěděla, co bych mu na to měla říct.

"Já ani sama nevím." nejistě jsem mu odpověděla a tentokrát jsem mu zase pohlédla do těch jeho nádherných bouřkových očí. Ach, ty jeho oči.
Měl takový trochu vážný výraz, ale přesto to vypadalo, že se uvnitř usmívá. Jeho vlasy byly stále neupravené a to jim dodávalo ještě hezčí nádech. Kdybych svolila srdci, už dávno bych tu tak hloupě nestála a vrhla bych se na něj, abych si mohla naplno vychutnat ty jeho rty...
Zase nevím co to plácám. Chci být jeho kamarádka a nebo přeci jen chci víc?  Já vím, že bych chtěla víc, ale nechci si to přiznat a nechci, aby mi zlomil srdce...

"Jak nevíš? Musíš vědět, zda chceš víc nebo ne." odpověděl, popojel blíže a zase si vzal mé ruce do těch jeho.
"Já...." odmlčela jsem se. Nemohla jsem mu snad říct, že ho mám svým způsobem ráda.
"No? Odmlčel se, poté se usmál a pokračoval. Já jen chci říct, že ať už řekneš cokoliv, tak stále budeme kamarádi a tak."

Stáli jsme naproti sobě. On měl mé ruce v těch jeho a tak napůl se na mě usmíval.
Byli jsme od sebe tak možná jen deset centimetrů, ale i tak to na mě bylo až moc blízko. Navíc ani jeden jsme už neměli helmu a tak jsem se bála, aby něco prostě neudělal.
Nepotřebuju ho mít čím dál více ráda. Nechci aby mi ublížil. Záleží mi na něm.

"Já fakt nevím. Tohle všechno je s tebou jiné. Já asi teď nechci nic víc."
"Teď? Takže třeba do budoucna by teoreticky neco mohlo být?" odpověděl a už zase se na mě usmíval.
"Ano, teoreticky ano." usmála jsem se a čekala co řekne.

Chvíli mlčel. Ale to mu nikdy moc dlouho nevydrží..
Po chvíli prostě zase promluvil.

"Takže to znamená, že mám u tebe šanci?“
"No asi jo. Nechci ti dávat falešné naděje. A nechci pokazit naše přátelství." koukla jsem do země a čekala na odpověď.
"Dobře."

Nastalo ticho. Slyšet bylo jen naše dýchání. Stáli jsme tam a čekali, až někdo z nás něco řekne.
Stále nic. Pak jsem promluvila.

"Co takhle......." svoji větu jsem nedořekla jelikož jsem byla přerušena.

Tentokrát to tady utnu. Ať vás trochu napnu :D.
Uvidíme co bude příště...
Třeba už dnes :)
Tato kapitolka je kratší, ale chtěla jsem vás trochu potrápit...
Teď je to napínavější :d
Snad se vám zatím příběh líbí.

Děkuji za přečtení ❤

Vaše❤
xxxx