Ztráta paměti

Zadání k maturitě: Ztráta paměti
Výchozí text

Erik se probouzí v nemocnici. Z posledních sedmi dnů svého života si vůbec na nic nevzpomíná. Až příchod nečekané návštěvy způsobí, že se mu z paměti vynoří první mlhavá vzpomínka. Od tohoto okamžiku se Erikovi postupně začínají vybavovat jednotlivé události...

„Takže ty si nic nepamatuješ?" zeptá se Erikův spolužák Nick.
„Jen útržky. Vždy, když se mi něco vybaví, snažím se toho držet jako topící se lana, ale vždy mi to-'' Erik náhle přestane mluvit a zamračeně se dívá do zdi před sebou.
„Ty," podívá se na Nicka, „Odejdi." Vyžene smutného Nicka ze svého nemocničního pokoje a ponoří se do svých vzpomínek, jež se staly jako zázrakem mnohem jasnější...

Erik šel rychle, s hlavou skloněnou školní chodbou. Hlavně se nikomu nedívat do očí. Už byl skoro ve své třídě, když ho někdo zatlačil na pánské záchody. Přitlačili ho ke zdi. Když Erik zvedl svůj pohled narazil na ledově modré, kruté oči Nicka. Svého spolužáka. Svého přítele. Ano, Erik je gay a kvůli své odlišné orientaci se dostal již do nemála problémů.

Na Erikově tváři přistála pěstí. Tohle nebyl život, byla to jen hra. Nickova hra a on byl jen pouhou šachovou figurkou na hrací ploše. Odtáhli ho k záchodové míse a ponořili mu do ní hlavu. Erik sebou házel, ale proti třem silným chlapcům jeho křehké tělo nemělo šanci.
„Bylo by lepší, kdybys chcípnul, ty teplouši!" Ten hlas Erik znal a bylo mu ještě hůř, když taková slova slyšel od svého partnera. Od člověka, kterého miloval. Slzy mu stékaly po tvářích, naneštěstí přes to, jak byl promočený, to nikdo z jeho trýznitelů nemohl spatřit. Odešli do třídy a nechali ho na záchodech. Samotného.

Erik se podívá z okna, povzdechne si a praví: „Dešťové kapky stékající po oknech jsou jako slzy stékající po mých tvářích. Tebou nikdy nebrané na vědomí."

Tu vzpomněl si na deštivý den. Vracel se tehdy ze školy, když mu cestu zastoupila skupinka rváčů z vedlejší školy. Nikdy spolu tyhle dvě školy neměly dobrý vztah a co má říkat pohublý Erik, o kterém se ví, že je gay? Je jejich hlavní obětní beránek. Jako by nestačilo, že je bit a ponižován ve škole, ale taky se musí vypořádávat s těmihle utlačovateli.
„Dej nám peníze, Eričko," ozval se velitel jejich party a rozešel se směrem k Erikovi. Erik začal couvat, bohužel pro něj za ním byla jen zeď, která zamezila jeho útěku. Byl tak řečeno v háji. Nezbývalo mu nic jiného než přiznat, že u sebe nemá ani korunu, a tím se vystavit dalšímu přívalu nadávek a později i ran a kopanců. Aby toho nebylo málo, donutili ho se vysvléknout a nafotili si pár snímků s tím, že je rozešlou po celé jeho i jejich škole. To už byl pro Erika konec. Rozeběhl se a utíkal. Bylo mu jedno kam, jediné, co věděl, bylo, že musí utéct, utéct hodně daleko. Zastavil se až před polorozpadlou budovou, kde přečkal noc.

Ráno, když došel domů, na něj již čekal jeho stále opilý otec. K jeho štěstí byla matka už v práci. Přesto to doma žádná sláva nebyla. Otec na něj začal řvát, jen co vkročil do bytu.
„Ty budižkničemu! Kde jsi jako byl," škytl, „celou noc! Musel jsem si pro pivo sám! Co si o sobě jako myslíš?! Jsi se někde tahal s těma svýma teploušskýma kámošema, co?! Ale já ti něco řeknu mladej... Tady jsem pánem já!" zařval Erikův otec a hodil po něm láhev, která ho minula o půl metru, přesto Erik nadskočil. Utekl do svého pokoje, sbalil si své věci a odešel na brigádu, kde také následujících pár dní zůstal, dokud ho nevyhodili s tím, že nemohou zaměstnávat někoho s tak neslušnými fotkami kolujícími na internetu.

Erikovi začíná docházet, kam toto směřuje a jeho nejčerstvější vzpomínka ho v tom jen utvrdí.

Erik se díval hluboko pod sebe. Koukal se z budovy, kde pracoval. Už se chystal skočit, když se dveře na střeše otevřely a vešel člověk, kterého toužil vidět ze všech nejméně.
„Nepřibližuj se ke mně! Vážně skočím! Už na to nemám, Nicku. Chci skončit. Chci přestat být jen tvou loutkou, proto teď udělám vlastní rozhodnutí. Žít nebo zemřít, Nicku?"
„Prosím, nedělej to! Napravíme to spolu!" rozešel se k němu Nick se slzami v očích. Až teď pochopil, jaký byl hlupák a jak mu svým chováním ubližoval. Jen proto aby se nepřišlo na to, že je taky na kluky. Byl tak sobecký, až mu to vzalo toho jediného, kterého miloval.
„Je pozdě, Nicku! Já už se rozhodl," s úsměvem na rtech udělal krok vzad a ničeho nelitoval. V tu chvíli se cítil volný. Snad poprvé se cítil nesvázaný pouty své orientace.

Erik si dá kolena pod bradu a rukama si utírá slzy. Vážně se pokusil spáchat sebevraždu a co víc, byl šťastný. Tohle uvědomění na něj doléhá neuvěřitelnou silou. Začíná prohledávat zásuvky až najde to, co hledal. Krabičku s léky. Nasypává si je do jedné ruky a hrst jich rovnou polyká, poté další a další. Uléhá ke spánku. Už věčnému.

Budu ráda za každý váš názor ^^ V médiích máte odkaz na písničku, při které jsem to psala :D
Vaše *Goldie*