Never again [EDITUJE SE]

9. část - A Guy What Takes His Time

ŽYou can love somebody without it being like that. You keep them a stranger, a stranger who's a friend...

Opřela jsem si hlavu o dveře a rozhlédla jsem se po šeru pokoje, kam neproudilo téměř žádné světlo. Otřela jsem si dlaní obličej a postavila jsem se na nohy. Roztáhla jsem závěsy a nechala teplé odpolední slunce proudit do pokoje. Pohlédla jsem na svůj žlutě vymalovaný pokoj, v němž jsem se nikdy necítila jako doma. Poskytoval mi však alespoň malé útočiště, za což jsem mu byla vděčná.

Posadila jsem se na postel a přitáhla si sportovní tašku na kolena. Vybalila jsem si věci a uklidila si je perfektně do skříně. Neměla jsem na nic náladu, ale uklízení mě uklidňovalo. Když jsem měla uklizeno, podívala jsem se do zrcadla, které jsem v pokoji měla. Ještě stále jsem na sobě měla jeho modrou mikinu. Odhrnula jsem si pramen vlasů z očí a vyhlédla ven. Venku se brzy začalo stmívat. Přešla jsem k oknu a posadila se do výklenku. Opřela jsem si hlavu o studené sklo a hleděla mlčky ven. Znovu jsem si vzpomněla na incident v lese. Mým tělem projel třas a po zádech se mi roztančil mráz.

Tou cestou, tím směrem, prý bych se dávno, měl dát. Když sněží jde to s těží, ale sněhy pak tají, kus něhy ti za nehty slíbí a dají víc síly, se ptát. Na dně víc dávat, než brát. A i když se vleče a je schůdná jen v kleče, donutí přestat se zbytečně ptát. Jestli se blížím k cíli, kolik zbývá víry, kam zvou, svodidla, co po tmě mi lžou. Zda couvám zpátky a plýtvám řádky, co řvou. Že už mi doma neotevřou...

Přitáhla jsem si kolena k hrudi a objala si je pažemi. Byla to děsivá vzpomínka. Najednou, jako kdybych byla strašně unavená. Ani jsem nevnímala, že moje matka celý den a celou noc nevěděla, kde jsem. A předpokládala jsem, že jí je to jedno. Byla jsem přeci ta rebelská dcera, co se vracela pozdě domů a do rána se trmácela po městě s bandou individuí.

Povzdechla jsem si a zmizela jsem v koupelně. Shodila jsem ze sebe všechno oblečení a vstoupila jsem do sprchy. Pustila jsem na sebe horkou vodu a vnímala jsem horké kapičky, které mi tančily po těle jako milióny tanečnic. Jako kdyby utěšovaly každičký sval v mém těle, který postupně ochabl pod uklidňujícím účinkem teplé vody. Jako kdybych najednou byla jen hadrová panenka. Víčka jsem slastně přivřela a nechala vodu stékat po každém kousku a každém záhybu svého těla. Bylo to příjemné a uklidňující zároveň.

Pod proudem horké vody jsem vydržela nekonečně dlouho. Mohlo to být jen pár minut, ale mně to přišlo jako věčnost. Končetiny jsem měla podivně uvolněné. Umyla jsem se, vysušila a zaplula do noční košile. Neměla jsem sílu vůbec na nic. Než jsem se ale zahrabala do pošltářů, otevřela jsem okno a nechala, aby horký letní vzduch proudil dovnitř. Následně jsem sebou hodila na postel a ani se neobtěžovala přikrývat se. Za pár minut už jsem bloudila v jiném světě, poddávající se neklidnému spánku, který doprovázely všelijaké noční můry...

***

Druhý den jsem se z postele vyhrabala za zvonění budíku. Jenže když jsem se chtěla překulit, za doprovodu silné rány jsem dopadla na zem.

"Uh," vydala jsem ze sebe šokovaně a začala jsem se sbírat dohromady. Oči jsem měla ještě zalepené, takže jsem se sotva zvedla, stihla jsem udělat jen pár kroků, načež jsem opět políbila zem.

"Agrrr!" zavrčela jsem a protřela jsem si oči. Vyškrábala jsem se na nohy a dotrmácela jsem se do koupelny. Ani jsem na sebe nemusela koukat do zrcadla, abych věděla, že vypadám hůř než strašně.

Někdy zhruba v půlce celé procedury, kdy jsem si čistila zuby, se ozvalo váhavé zaklepání na dveře. Ztuhla jsem a po špičkách jsem se přesunula zpátky do pokoje ke dveřím. Zkontrolovala jsem zámek, zda je zamčeno a přitiskla jsem ucho na dveře.

"Megan? Už jsi vzhůru?" ozval se matčin tlumený hlas zpoza dveří.

Neodpověděla jsem.

Zaslechla jsem z druhé strany unavený povzdech. "Megan, chci jen vědět, jestli jsi v pořádku. Včera jsi přišla až večer, a když jsem volala do nemocnice, řekli mi, že už jsi odešla předevčírem ráno. Stalo se něco?"

Neměla jsem nejmenší chuť se o něčem s matkou bavit. Nemohla za to, že měla za manžela kreténa, ale to ji neomlouvalo, když ho odmítala udat na policii. A už vůbec jsem se jí nechtěla zpovídat, kde jsem celý den a celou noc byla. Proto jsem se jen otočila na patě a vrátila jsem se do koupelny, kde jsem dokončila ranní hygienu.

Má matka mezitím došla k závěru, že nejspíše ještě spím a nebo jí došlo, že se s ní nechci bavit. Ať už to bylo jakkoliv, když jsem pak vycházela z pokoje, už za dveřmi nestála.

***

Zabouchla jsem za sebou hlavní dveře a klíče jsem si zastrčila do batohu. U branky jsem se zarazila. Přímo před domem stála červeno-černá Yamaha. Olízla jsem si rty a podívala se na řidiče. Sundal si helmu stejné barvy, jakou měla motorka, a kaštanové vlasy mu pročísl vítr. Na chvíli jsem tam zůstala stát jako opařená, dokud ke mně nepřišel a neodkašlal si.

"Ahoj," pozdravil mě a ostýchavě se usmál.

Nasucho jsem polkla, ale úsměv jsem ze sebe vyloudila. "Ehm, ahoj," dostala jsem ze sebe těžce, ale do očí jsem mu nepohlédla. Momentálně mě hrozně zajímala prasklina v kamenné cestě vedoucí k domu.

"Hele, promiň za ten včerejšek, jsem fakt vůl, nic mi do toho není," ospravedlnil se a kajícně si prsty prohrábl vlasy. Zdálo se, že ho to opravdu mrzí.

Frustrovaně jsem zatahala za cíp své mikiny a žmoulala jsem tu nebohou látku v prstech. "Já jsem se taky nechovala zrovna nejlépe. Neměla jsem kvůli tomu tak vyšilovat," zamumlala jsem, oči stále upírajíc do země.

"Takže mi je odpuštěno? Nemusím si klekat na kolena a prosit? To je dobře, protože moje kolena dneska za moc nestojí," prohodil a ukázal mi svůj bílý chrup v oslnivém úsměvu.

Na tváři mi stále pohrával vážný výraz a já si povzdechla. "Odpustím Ti, ale jen pod jednou podmínkou," odmlčela jsem se a nastavila jsem mu hřbet své ruky.

Vyvalil na mě oči, jako kdybych spadla z višně. Zřejmě si musel říkat, co to má znamenat.

Musela jsem se proti své vůli zasmát. Ačkoliv jsem se snažila ovládat do poslední chvíle, úsměvu jsem se ubránit nedokázala. S potutelným úšklebkem jsem do něj šťouchla a obdarovala jsem ho tím nejhezčím úsměvem, který jsem měla v zásobě. "Jen si z tebe střílím," ujistila jsem ho, jelikož jsem si nebyla jistá, zda ten šok rozdýchá. Samozřejmě, ne každý den vás holka nutí, abyste jí líbali ruce, že.

Na rozdíl ode mě, on se nyní tvářil naprosto seriózně. Jemně uchopil mou ruku a zlehka mi vtiskl polibek na kloubky prstů.

Zatajila jsem dech a jen jsem na něj s otevřenou pusou zírala.

To ho přesvědčilo o tom, že jsem nic takového nečekala. Rázem propukl v hlasitý smích a za chvíli už jsme se smáli oba.

Pak mi podal druhou helmu, ale já jen zavrtěla hlavou.

"Ty nechceš jet?" zeptal se nechápavě.

"Ne, protože technicky vzato jsi osmapadesátkrát naboural," odpověděla jsem mu a zamračila jsem se.

"Technicky vzato to jen jednapadesátkrát byla moje vina," zazubil se, když mi to vrátil stejně, jako své matce včera.

Protočila jsem panenky a prohlásila jsem: "Technicky vzato řídíš jako vzteklý kuře, co ukradlo traktor."

Archie na mě jen mrkl tím svým stylem, kterým jako kdyby říkal: "Nevíš, o co přicházíš" a vykročil po chodníku po mém boku.

Já dokázala zbytek cesty vnímat jen jediné - jeho silné tělo tak blízko vedle mého, které před sebou tlačí motorku a napínají se mu přitom všechny svaly na těle.

"Bacha, Greeneová, teče ti slina."

Jen jsem na něj vyplázla jazyk.