Dravec [POZASTAVENO]

Prolog

Když mi před deseti lety umřela matka, hodně to změnilo můj život.

Co jsem se po týdnu probloumaném v lese vrátila do města, nemohla jsem dělat nic.
Otce už nemám od narození, ale máma pro mě byla vždy oporou a domovem. Neměla jsem kam jít a ani jsem nechtěla. Prostě jsem si potřebovala doma vzít nějaké věci, vypadnout a už se nikdy nevrátit.
Nebylo to totiž tak, že by máma umřela na rakovinu, nebo při nehodě.

Mojí mámu zabil netvor.
A já to viděla.

Byl to obrovský dravý pták. Vypadal jako orel.
Ale nebyl obyčejný.
Nemohl být.
Rozpětí křídel měl tak alespoň čtyři metry a co hůř, nevypadal takhle celou dobu. Jen chvíli.

Nejdřív okolo procházel muž tak ve středním věku. Vypadal, jako by se právě vypotácel z hospody, protože jeho způsob chůze byl malátný a v jedné ruce držel prázdný půllitr od piva.
Máma se vracela domů z práce a už už jsem jí chtěla běžet naproti, když tu mě něco zastavilo.
Muž procházející ulicí se zarazil a zůstal stát na místě. Zaklonil hlavu.
To nejdivnějších ale teprve přišlo.
Oslepil mě silný záblesk světla.
Když jsem se znovu rozkoukala, muž byl pryč a na jeho místě byl mohutný pták.
Vrhl se na mojí mámu a jako pírko ji srazil na zem.
Já jsem seděla jako přikovaná a zpoza plotu jsem to sledovala.
Nedokázala jsem se ani pohnout.
Chtěla jsem se rozběhnout a mámě pomoct, ale nohy jsem měla jako z betonu.
Máma dál křičela a zmítala se pod údery pařátů.

A pak bylo najednou ticho.

Netvor se vznesl a odlétal s mámou v pařátech. Za chvíli se mi ztratil z očí.

Jakmile mně konečně začaly nohy znovu poslouchat, rozběhla jsem se. Ten večer jsem utíkala co nejdále to šlo.
Ještě než jsem se ztratila z dohledu, viděla jsem několik postav v temně modrém oblečení.
Do tváře jsem jim neviděla.
Za pár minut zmizeli směrem, kudy odlétl i onen pták.

Zastavila jsem se až několik kilometrů odtud. Doběhla jsem až k řece a pod mostem jsem upadla. Chtěla jsem běžet dál, ale nemohla jsem dýchat.
Dusila jsem se vlastními slzami.
Nedokázala jsem myslet, nedokázala jsem nic dělat.
Ležela jsem v trávě, uprostřed noci, sama já a moje hrůza.

Bylo mi tehdy šest a vidět v šesti letech smrt vlastní matky vás poznamená. Já jsem pořád doufala, že se máma vrátí a bude zase doma.
Přece jsem si nemohla být jistá, jestli ten netvor mámu zabil.
Vypadalo to tak, ale stále jsem si uchovávala určitou dětskou, naivní naději.

Ta definitivně pohasla, když se mezi lidmi rozšířilo, že bylo z řeky na okraji města vylovené lidské tělo.
Tělo, které až překvapivě moc připomínalo moji mámu.
Teď už to bylo nepopiratelné.

Máma už se nevrátí.

Čekali byste, že dítě po takovém zjištění bude křičet a brečet na celé kolo. Nebude chtít ani moct přestat.
Já jsem ale zůstala zticha a neuronila už ani slzičku.
Protože jsem nebyla smutná.
Byla jsem naštvaná. Strašně naštvaná
I kdybych chtěla brečet, nešlo by to.
Oči jsem měla doširoka rozšířené, ale zcela suché.
S klidem jsem odešla. Tedy alespoň navenek.
Ve skutečnosti to ve mně vybuchovalo.
Kousek po kousku.
Jestli tak malé dítě může nenávidět, byl to můj případ.
Nenáviděla jsem to, co se mámě stalo. Nenáviděla jsem Dravce.
Nenáviděla jsem sebe, že jsem jí nedokázala pomoct.

Musela jsem ji pomstít.

Celý týden jsem byla zalezlá v lese a promýšlela si své ďábelské plány.
Když říkám ďábelské, myslím to vážně. Je to smutné, ale nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, že máma umřela a umírají další lidi a já jsem jediný člověk, který tomu může zabránit. A taky to udělá.