Číslo jedna

01x11 Tardisově modrá

"Holé fakty. Jen víc holých faktů."

"Jmenuj." Zakřičel Doctor, aby ho bylo přes hluk Tardis slyšet. Prudce sebou cukla. Při pádu jsem se zachytila tyče, která čouhala z konzole, bohužel mě neudržela, a tak jsem za chvilku ležela na zemi s kusem kovu v ruce.

"Myslím, že mám otřes mozku." Opřela jsem se o stěnu, nohy dala do tureckého sedu a hlavu si položila do dlaní.

Doctor mě ozářil sonickým šroubovákem, sáhl si do kapsy a hodil mi dětské pitíčko v průhledném obalu s modrou tekutinou uvnitř. Vypadalo to možná víc jako infuze. "Vypij to. Jen pozor, chutná to jako spálená cibule."

"Nemáš spíš nějaký, co chutná jako žvejka?" Chutnalo to totiž opravdu odporně. Doctor si začal sahat do kapes, ale vytáhl jen pár knih, několik tužek, ramínko, krém na ruce, skleněnky, klubíčko a sněžítko. "Chápu, nemáš žvejky, ale máš kouzelný kapsy, které jsou větší uvnitř než zvenku." Pousmála jsem se a dopila modrou tekutinu. Bolest hlavy a chuť zvracet začali odcházet a přestávala jsem se i motat. "Doctore, ty mě jednou zabiješ..."

"Vzpomínáš si na astrální geometrii?"

"Jo. A taky na slohovky v cirkulární Gallifreyštině. Myslím, že jsem v nich byla dobrá. Pamatuju si, že jsem ráda psala."

"Psala sis deník? Deníky jsou fajn, zůstanou v čase."

"Počkej, ty myslí že-"

"Jestli sis opravdu něco takového psala, bude o tom záznam. Gallifreyština jen tak z vesmíru nemizí. Napadá mě třeba Hvězdný archiv."

"Myslíš, že bych si svůj tajný deník psala do hvězd?"

"No to možná ne, ale já myslím trochu něco jiného. Dozvěděl jsem se to, když jsem pátral po informacích o tobě. Pánové času vytvořili v srdci umírající hvězdy archiv a vše, co kdy kdo napsal v Gallifreyštině, se po čase objevilo tam." Začal mačkat tlačítka a stahovat páky.

"Tohle je poslední možnost." Řekla jsem tiše, když se Tardis konečně zastavila. "Doctore, mám špatný pocit. Archiv Pánů času, po tom by toužila nejedna rasa ve vesmíru. Nezdá se ti trochu nepravděpodobné, že by ještě stál?" Odpovídat mi nemusel. Dveře Tardis se otevřely a já viděla vypálené police.

"I tak se půjdeme podívat dovnitř. Třeba budeme mít štěstí..." Zadržela jsem slzy a šla za ním. Doctor vytáhl svůj šroubovák a já zase hůlku. "Tady něco je."

"Je to jen obyčejná zeď." Ozářila jsem ji hůlkou. "Ale máš pravdu. Něco za tou zdí je." Dotkla jsem se jí a část stěny se začala posouvat do strany. Byla to slitina z trpasličí hvězdy, nejhustší prvek ve vesmíru. "Jak jsem to udělala?"

"Dotek Pána času. Nebo tady něco bylo schované přímo pro tebe." Pousmál se a šel dovnitř jako první. Uvnitř byly knihy. Nekonečně dlouhá knihovna se stovkami svazků. Mě ale zaujala věc uprostřed místnosti. A to i Doctora. Oba jsme se koukali na černý válec s modrozelenými nitkami uvnitř. "To je Matrix. Jak to, že ho nikdo nenašel... Myslím, že čekal přímo na tebe."

Šla jsem k němu a ponořila do něj ruku a po chvilce jsem do něj vešla celá. Cítila jsem, jak do mě plují vědomosti. Všechny, co už jsem dávno měla, jen jsem si je nemohla vybavit. Dveře v mojí hlavě se začaly otvírat a já si vzpomínala. Všechny detaily o Gallifrey, o všemožných bytostech všude po vesmíru, o Akademii, o Časové válce. A jedna speciální. Byla to jedna jediná informace o mně, která se v Matrixu nacházela. Doctor mě vytáhl ven. Sedla jsem si na zem a chvíli vstřebávala všechny informace, co jsem právě absorbovala.

"Zabralo to?" Zeptal se. Místo odpovědi jsem vstala a šla k jedné ze zadních polic, odkud jsem vytáhla malý deníček.

"Ten byl můj, Doctore. Měl jsi pravdu, nespálili ho."