Číslo jedna

01x12 Měla jsem strach ze svítání

Seděla jsem na přídi lodi a opalovala se. V pozadí hrála hudba a já předstíraje klid popíjela mléčný koktejl. Doctor s Audrey tančili, snažila jsem se je ignorovat. "Našla jsi něco zajímavého, Princezno?"

"Ne. Jenom fakt, že neumím malovat. Takhle přece Dálekové vůbec nevypadají." Zakroutila jsem hlavou a otočila v deníku na další stránku. Písnička skončila a Doctor naposledy zatočil Audrey. "Půjdeme už?"

"Kam spěcháš, je tady zábava. Hezké počasí a margarita." Zasmál se Doctor a zakymácel se.

"Seš pořád v limbu, Doctore. Zvládneš takhle řídit?"

"Teď nikam neplánuju jet."

"Ale, Doctore, slíbil jsi mi svatební cestu. Nechci Hawaii, chci vesmír." Usmála se Audrey a přitiskla se na něj. "Prosím, Doctore."

"No tak tedy dobře. Kam by sis přála?" Zeptal se a vydal se ke své modré policejní budce.

"Co třeba Venuše? Je pojmenovaná po bohyni lásky."

Doctor sklouznul pohledem ke mně. Ruce jsem si založila na prsou a seděla jsem naštvaně na zábradlí u konzole. "Viděl bych to spíš na Salvii. Krásná země. Jsou tam trhy, moře a tamní obyvatelé komunikují pomocí telepatického pole."

"Jo, to bude parádní!" Zasmála se a vrhla se Doctorovi kolem krku. Odvrátila jsem od nich naštvaně pohled.

"Chytej." Řekl jen a hodil po mě mobil se sluchátkama. "Jsou tam všechny alba ve vesmíru. Tak ať se zabavíš." Mrkl a snažil se řídit. Proto jsem si raději sedla na zem a pevně se držela. Po chvíli drncání a pár otočkách jsme konečně zastavili. Šli ven a něco si pořád povídali. Já zůstala ještě nějakou dobu sedět v Tardis a přemýšlela jsem o tom, co vlastně cítím. Protože jsem cítila věc podobnou vzteku a tu já moc často necítím. Byla jsem naštvaná na Doctora. Že si mě už tak dlouho nevšímá a že si pořád něco štěbetá s tou husou.

Se sluchátkama v uších jsem vyšla z Tardis a začala si procházet trhy. Zastavila jsem se asi po pěti minutách u stánu k Madamskými skořicovými šneky. Nejlepší pekařská kolonie ve vesmíru. Sundala jsem si jedno sluchátko a usmála se na Madamce, který pečivo prodával.

"Dobrý den, kolik chcete za jednoho skořicového šneka?" Neodpověděl. "Povídám, že chci jednoho skořicového šneka, slyšíte mě?" Zase žádná odpověď. Tentokrát jsem do něj při mé otázce lehce šťouchla. "Halo, pane, chci koupit jednoho skořicového šneka."

V tu chvíli se na mě stočili oči všech přítomných, byly rudé. Nejen duhovky, ale i bělmo. A lehce poblikávaly. Prázdně bez jediného slova či myšlenky na mě koukal celý trh asi minutu. Pak ale promluvili. Všichni najednou s očima upřenýma na mě. "Ty nejsi možná, Paní času. Tvá niť se chýlí ke konci, příběh bez konce, který ale nepokračuje. Ona přichází." Pak všichni udělali ten stejný zvuk čtyřikrát za sebou do něčeho praštili nebo dupli a pak pokračovali v normálním životě, jako by se ty dvě minuty ani nestaly. To už u mě byl konečně Doctor.

"Slyšel si, co mi ti lidé řekli?"

"Jistě že ano, řekli to úplně všichni v minimální rozloze pěti kilometrů." Najednou se zakoukal na sněžítko, které jeden z prodejců nabízel. "Chtěla bys ho?" Usmál se na Audrey. Ta jen přikývla a Doctor jí sněžítko ve vteřině koupil. Pak se zakymácel a šel ke své Tardis. Ale místo toho, aby se trefil do dveří, narazil do zadní strany budky. Pomohla jsem mu vstát a hned, jak si byl jistý na obou nohách, vlepila jsem mu facku.

"Doctore! Šaškujeme takhle už tři měsíce a ty jsi pořád na mol. Vzpamatuj se teď nebo odlétám. Sama, bez tebe. Prober se, potřebuju tvoji pomoc."